Sergej Arkaďjevič Ivanov (1956), profesor Vysoké školy ekonomické v Moskvě, patří k nejvýznamnějším osobnostem střední generace současné ruské byzantologie. V edici Pro Oriente vyšla v roce 2012 jeho monografie Byzantské misie aneb je možné udělat z barbara křesťana?
V roce 2011 S. A. Ivanov vydal po deseti letech příprav a cest originálního průvodce Hledání Konstantinopole. Krásy zmizelého „Druhého Říma", nejvýznačnějšího města pozdní antiky a středověku, tak lze nyní objevovat a obdivovat na ulicích dnešního tureckého Istanbulu. Kniha zohledňuje nejnovější poznatky oboru, a ačkoliv má spíše vědecko-populární a praktický ráz, zaplňuje další bílé místo v našich znalostech o uchvacující byzantské civilizaci.
Nedáme vám pokoj!
POKOROU SE NELZE PYŠNIT. Může být ale natolik nebetyčná, že o ní její představitel přestává pochybovat a je si svou bezhříšností natolik jistý, že se může projevovat jako blázen, či dokonce jako hříšník. Jeho ponížení překračuje možnosti lidství a hranice společenství; ignoruje pravidla ne snad z neznalosti, ale z provokativní záliby ve skandální performanci a v návodném rozčilování nepokorných křesťanů, kteří by si jinak v klidu odžívali svou rutinní zbožnost, prostou paradoxu. Takový světec si počíná hanebně a skandalózně v zájmu náboženského vzdělání a zdravého pobouření obyčejného lidu. To je pravá jurodivost, představující vlastně projev Boží nevyzpytatelnosti ve stvořeném světě. Nikdo se nedovede ponížit tolik jako jurodivý, který tím získává zvláštní převahu, maskovanou ovšem dalším sebeponižováním a předstíraným šílenstvím. Nelze jej následovat ani napodobovat, svou svatost skrývá s nevídanou agresivitou. Jev dnes nezvyklý, pro pravoslavnou kulturu však podstatný.
Martin Šorm ‒ celý text recenze naleznete v časopise Dějiny a současnost 10 (2016), s. 53.
Chodí do nevěstinců, rozbíjí okna, hází špínu, spílá: erudované dějiny jurodivých
„Antonij Muromský mluvil v rýmech, Natalja Meljavská chodila bokem, Váňa Blažený neustále zavíral otevřená okna“… Jurodivý hází špínu, rozbíjí okno, bije holí a spílá, předpovídá či přivolává smrt. Těmito slovy představuje ve své fundované knize Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství ruský byzantolog Sergej Arkad’jevič Ivanov (*1956) několik výstředních jurodivých i celý fenomén „jurodství“. Obecně je podle něj jurodivý „člověk, který na veřejnosti předstírá šílenství, dělá ze sebe hlupáka nebo kolemjdoucí šokuje předstíranou nevázaností… Jakoukoli extravagantnost lze (ale) nazvat jurodstvím jen tehdy, když za ní její svědkové vidí nejen duševní zdraví, ale i zvláštní mravnost a jakousi zvláštní motivaci, odkaz k jiné realitě. V kontextu pravoslavné kultury se jedná o realitu božskou, v kontextu novověkém pak o psychologickou.“ V obou případech je přitom podle autora cílem jurodství ukázat, že to, „co se zdá zjevné, je vlastně jen zdánlivé; přičemž ,náboženský‘ jurodivý poukazuje na nevyzpytatelnost nejvyššího soudu, zatímco ,světský‘ na vlastní, světu neviditelné kvality“. Celkově jurodství dle autora charakterizuje tato sestava paradoxů: „Bezmezné ponížení provázené nesmírnou pýchou, mučení smíšené se sebetrýzněním, skromnost přerostlá v ješitnost.“
Autor zkoumá pozvolný vývoj ideje (a praxe) jurodství – od člověka, který nemá o své svatosti ani tušení, ke světci, jemuž „zabere mnoho sil skrýt svou svatost“. Popisuje dále šíření tohoto jevu z Egypta do Sýrie, Byzance a hlavně Ruska. Konstatuje, že k největšímu rozvinutí došlo už v sedmém století, později ale přišla, jak už to bývá, stagnace a proměna ve stereotyp bez vnitřního smyslu. Líčí i to, jak se měnilo výtvarné ztvárnění jurodivých, kteří například po roce 1600 přestali být v Rusku znázorňováni obnažení. Autor poučeně jmenuje některé předchůdce křesťanských jurodivých, a to ve starém Řecku i ve starozákonním Izraeli. Poukazuje například na Sókrata a s ním spojenou myšlenku, že „pravá moudrost je očím skryta“, především ale podle Ivanova nesou jurodiví „rysy kynika i proroka“. Srovnává je také s šamany, s hrdiny staroislandských legend či s derviši, a samotné jurodství pak s fenoménem karnevalu. Cituje přitom Jurije Lotmana a Borise Uspenského, kteří tvrdili, že na rozdíl od jurodství „v karnevalové situaci náleží smích zároveň všem zúčastněným“.
Ivanov správně zdůrazňuje, že jedna ze základních myšlenek jurodství, „nevyzpytatelnost cest Páně“, nebyla cizí ani západní Evropě. Zmiňuje v této souvislosti latinská exempla o andělu, který v lidské podobě doprovází mnicha a z lidského hlediska se přitom chová nanejvýš amorálně a nespravedlivě: muži, jenž je mile přijal, pohostil a ubytoval, anděl uškrtí jediného a velmi milovaného syna; naopak bohatého člověka, který jim nedal najíst a spát je nechal se svými prasaty, anděl bohatě obdaroval. Mnichovy protesty Boží vyslanec odmítne s tím, že se nemá plést do tajných úradků Božích: onen otec kvůli svému synkovi začal pouze hromadit majetek. Nevinné dítě tedy anděl poslal do nebe a otec se tam snad časem dostane také, protože už zase pilně rozdává almužny, bohatec naopak tak jako tak půjde brzy do pekla. – Podobně neodhadnutelně se často choval i jurodivec...
Celý text recenze zde.
(iliteratura.cz, Jan Lukavec, 10. 7. 2015)
* * *
BLÁZNI PRO KRISTA
K obrazu pravoslavného křesťanství patří nejen okázalé, slavnostně vážné obřady, ale také podivíni a tuláci nadaní prorockým duchem, jejichž nevázané až agresivní chování mnohdy vzbuzovalo veřejné pohoršení. Tuto specifickou formu zbožnosti, pohrdající konvencemi a pragmatismem "normálních lidí", definuje ve své obsáhlé monografii historik Sergej Arkaďjevič Ivanov (nar. 1956), pracovník Institutu slavistických studií Ruské akademie věd, slovy: "Jakoukoli extravagantnost lze nazvat jurodstvím jen tehdy, když za ní její svědkové vidí nejen duševní zdraví, ale i zvláštní mravnost a jakousi zvláštní motivaci, odkaz k jiné realitě." Jurodství není jen lacinou kuriozitou, ale také provokativní výzvou současníkům: skutečně zbožný člověk skromně odmítá pocty a nadřazuje Boží vůli nad mínění světských autorit, takže snese i výsměch a urážky. Svatý Pavel v Epištole Korintským praví: "Kdo z vás si myslí, že je na tomto světě moudrý, ať se raději stane bláznem. Pak teprve bude moudrý, neboť moudrost tohoto světa je u Boha bláznovstvím."
Ivanov mapuje historickou tradici jurodství, sahající až ke starozákonnímu proroku Izajášovi, kynickým filosofům nebo zenovým mudrcům s jejich absurdními kóany. Jurodiví byli běžným zjevem v Byzantské říši, známým je třeba Šimon Sloupovník, jehož osudy inspirovaly jeden z polemických filmů Luise Buñuela. Ve středověkém Rusku se tento náboženský směr protnul s obskurními předkřesťanskými zvyky i s tradiční nevyzpytatelností poměrů, jež vedla ruského člověka logicky ke sklonu hledat spravedlnost mimo tento svět. Rysy jurodivosti tak nachází Ivanov dokonce i u Ivana Hrozného (jehož přídomek bývá ostatně v ruské tradici vnímán jako pochvala). Ostatně, pěknou ironií osudu je také fakt, že zřejmě nejznámějšímu jurodivému Vasiliji Blaženému je zasvěcen chrám na Rudém náměstí v Moskvě, jehož architektura je přímo ztělesněním pompéznosti.
(kulturni-noviny.cz, Jakub Grombíř, 17. 08. 2015)
Přínášíme vám barevné varianty ikon a fresek obsažených v knize:
