Nina Viktorovna Pigulevská (1894–1970) je považována za nejvýznamnější ruskou poválečnou syroložku se světovým renomé. Sepsala řadu zásadních monografií – mj. Mezopotámie na přelomu 5.–6. století. Syrská kronika Ješuy Stylity jako historický pramen (Месопотамия на рубеже V–VI вв. н. э. Сирийская хроника Иешу Стилита как исторический источник, Мoskva ‒ Leningrad 1940), Byzanc a Írán na přelomu 6.–7. století (Византия и Иран на рубеже VI и VII вв., Мoskva ‒ Leningrad 1946), Byzanc na cestách do Indie (Византия на путях в Индию, Мoskva ‒ Leningrad 1951) aj. – některé z nich byly přeloženy do světových jazyků.
Monografie Syrská středověká kultura (Культура сирийцев в Средние века, Moskva 1979) představuje vrchol badatelského úsilí autorky v oblasti syrologie.
Již drahnou dobu kolovala mezi odborníky myšlenka na český překlad knihy ruské autorky Niny Viktorovny Pigulevské (1894–1970) věnované syrské středověké kultuře. Vznikala v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století a jde o publikaci z pomyslného zlatého fondu syrologie. Zásluhou překladatelů máme české vydání notně vylepšené. Editoři se totiž pokusili výrazně text posunout k současnému stavu bádání, a to pomocí řady poznámek pod čarou, kde upozornili na chyby, nejasnosti, zastaralá tvrzení, přidali také odkazy na dostupné, bohužel jen české texty. Do obsahu zařadili i kompletní překlad Pravidel nisibské školy, který Pigulevská nedokončila.
Syrskou středověkou kulturu datujeme v úzkém smyslu mezi třetí až osmé století, a geograficky ji nacházíme v celé oblasti Blízkého východu, včetně Arabského poloostrova, Mezopotámie, Íránu, ale i Anatolie a Kavkazu. Její klíčová historická hodnota se zřejmě nedá dostatečně zhodnotit. Právě v syrštině se např. rodí translation movement, který – později i s pomocí arabštiny – předává řecké filosofické, medicínské, matematické a přírodovědné písemné dědictví do Evropy. Arabština by se nikdy nestala tím mostem mezi Antikou a Toledem či Sicílií, kdyby nebylo její starší sestry syrské kultury.
Monografii uvádí text ruských orientalistů (I. M. Ďjakonov, Je. N. Meščerská, R. G. Rylovová,…), ze kterého se čtenář dozví, že si Pigulevská stanovila za svůj cíl všestranně zvládnout syrský duchovní život a kulturu a ukázat její prvořadou úlohu v dějinách. Výsledná podoba knihy není kompletní, protože Pigulevská práci nakonec nestihla dokončit. Podle ruských editorů měla v plánu sepsat tři části, ale podařilo se jí dokončit jen dvě.
Následuje autorčin krátký úvodní vhled do historického kontextu syrské kultury. V první z následujících dvou částí knihy se zabývá stručným přehledem středověké syrské vzdělanosti včetně historie jednotlivých významných institucí (převážně klášterní školství) a studovaných předmětů. Pozornost zaměřuje na školy v Edesse a Nisibis. Následně je výklad věnován jakémusi encyklopedickému představení oborů a osob spjatých se syrskou vědou. Podrobně je zde představena například filologie, řecká filosofie v syrských překladech, alchymistická literatura, kosmografie či geoponika (spisy o zemědělství). Čtyřem výrazným osobnostem syrské kultury je věnována zvláštní pozornost: nejprve je představen Bardaisán (zemřel 222), poté Afrahát (zemřel 345), Efrém Syrský (306–373) a Sergios z Réšainá (zemřel 536).
Druhá část monografie je věnována mezinárodnímu kontextu středověké Sýrie. Tato kratší část je rozdělena do tří kapitol. Nejprve je představeno rozšíření křesťanství do syrských oblastí, včetně zmínek o zdejším pronásledování. Následně je představena organizace církve v Persii, která byla kulturně i geograficky té syrské velmi blízká. Poslední kapitola, již autorka dokončila, je věnována syrskému monofyzitismu.
V příloze je vydán ještě autorčin náčrt osnovy jedné nerealizované knihy (Přínos Syřanů světové kultuře), který obsahuje myšlenky k obsahu nedokončené třetí části. Velmi důležitý je následný dovětek z pera jednoho z překladatelů Michal Řoutila, který čtenáře uvádí do kontextu ruské syrologie.
Nyní několik konstruktivních připomínek. Transliterace syrských termínů je veskrze v pořádku, ojedinělou chybu lze nalézt v chybném přepisu z arabštiny (redaktoři do pozn. 273 na s. 207 napsali chybně Hunajn ibn Išáq, místo Hunajn ibn Isháq). Autorka klade naprosto oprávněně velký důraz na syrskou vzdělanost a její všeobecný dopad. Ovšem dnešní bádání (viz např. práce Jacka Tannouse) dokazuje pro druhou polovinu prvního tisíciletí mnohem větší podíl negramotnosti, než se mohlo z bohaté syrské a arabské literatury původně zdát. Zde je třeba bádání dále rozvíjet.
Také považuji za přinejmenším sporné tvrzení, že sabejci byli poslední pohané na Blízkém východě. Kdo je vlastně pro autorku pohan? A dále – tajemná povaha sabejců (zmíněných i v Koránu) je do jisté míry stále hádankou. Zdali je možné je takto striktně propojit s pohany (např. z Harránu), je příliš sporné (viz např. výzkumy Françoise de Bloix). Za hlubší vysvětlení by také stála domněnka Pigulevské, že monofyzitská doktrína měla vliv na formování doktríny muslimské (s. 271). Toto tvrzení je neúplné. Islám navazoval nikoliv výsostně na jeden myšlenkový proud, ale na řadu hnutí, proudů, tradic, dokonce i na početnou knihovnu parabiblické literatury.
V každém případě musím jednoznačně překlad knihy Niny Pigulevské doporučit jako povinnou četbu těm, kdo se zabývají středověkým Blízkým východem, i zájemcům z řad širší veřejnosti. Nejen v Česku opomíjená syrská kultura tím získává klíčový text. Snad v budoucnu přibudou i další, například knihy Sebastiana Brocka nebo Sidneyho H. Griffitha.
Lukáš de la Vega Nosek, Dějiny a současnost 6 (2023)
