Již vyšlo | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

PhDr. Petra Košťálová, Ph.D. v současné době působí jako vysokoškolský pedagog. Doktorát získala z oboru etnologie a historie. Zabývá se tématy etnicity, stereotypů a kolektivní paměti, regionálně se zaměřuje na oblast Kavkazu (zejména na arménský jazyk a kulturu). Mimo jiné se věnuje i překladům poezie.

Práce Petry Košťálové seznamuje českého čtenáře s oblastí, kterou halí nádech exotična a její dějiny rozhodně nepatří mezi témata, jejichž zpracování by se v české historické produkci vyskytovalo často. Nadto nejde o klasickou historickou stať, nýbrž o kriticky pojatou překladovou edici původních pramenů z velmi pozoruhodného regionu.

(…)

Recenzovanou knihu lze jednoznačně doporučit všem zájemcům o problematiku dané oblasti, ale rovněž těm, kdo si chtějí své znalosti historie výrazněji rozšířit nad rámec (středo)evropské dimenze.

Václav Pražák, Dějiny a současnost 1 (2013), s. 47.

* * *

(…)

Dnešní obyvatel střední Evropy, pokud vůbec něco o Arménii ví, vztahuje arménský národ k hlavnímu městu Jerevanu, a pokud ví něco i o tamějším křesťanství, vztahuje je k Ečmijadzinu, městu nedaleko Jerevanu. Kdysi však ohnisko kultury a spirituality arménského národa bylo právě u jezera Van, citovaného v nadpisu knihy, tedy v oblasti, která je dnes za hranicemi Arménie v Turecku – od Arménů vylidněná a nearménskými politiky ignorovaná. Neštěstí této oblasti v době psaní kronik spočívalo v tom, že poněkud oslabené osmanské Turecko bylo ve stálém napětí se sousední safíjovskou Persií, při čemž hranice mezi oběma státy oscilovala právě kolem jezera Van, takže během různých výbojů souvisejících s chvilkovou větší mocí na jedné nebo na druhé straně se tato oblast dostávala z jednoho područí do druhého a do neblahých doprovodných situací s tím spojených – deportací, drancování, s ústupem vojska spojené taktiky spálené země a následných hladomorů, epidemií, stejně jako loupeživých band využívajících lokální bezvládí.

Navíc, safíjovská Persie byla šiítská, zatím co osmanské Turecko sunnitské, takže oblast jezera Van se dostávala střídavě pod vliv dvou různých větví islámu, mezi nimiž rozhodně nevládla nějaká ekumenická selanka (jak konec konců slyšíme i dnes ve zprávách z „demokratizovaného“ Iráku), a Arméni zodpovědní za svůj národ museli mnohé obětovat a ve výjimečných případech velmi a velmi obezřetně lavírovat v občasných proudech, na něž bylo možno aplikovat zásadu, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem: že to platí pro křesťany jen výjimečně (neboť proti křesťanství se jinak dokáží sjednotit i největší vzájemní nepřátelé), to nám ukazuje historie i odjinud než od jezera Van.

Druhá dvojice takových vzájemných nepřátel byli Turci a Kurdové. Kurdové vyznávali a vyznávají náboženství jezidů, které je směsí výběru všeho možného od zoroastrismu přes islám a židovství až po nestoriánské křesťanství, takže by mohlo být inspirací těm, kdo dnes horují pro univerzální všeobjímající světové náboženství „završující vše, co nás spojuje“. Jim byla vládnoucími osmanskými sunnity běžně svěřována úřední moc nad oblastmi obývanými Armény a tuto moc přirozeně využívali k tomu, aby si vynahradili to, o co sami přicházeli v přímém vztahu s tureckou nomenklaturou.

Další komplikací bylo, že hlavní představitel arménské apoštolské církve, zvaný katholikos, sídlil v Ečmijadzinu, který leží severovýchodně od jezera Van, takže se často stávalo, že hranice mezi Persií a Tureckem oddělovala oblast tohoto jezera od Ečmijadzinu, čímž ovšem byl posilován jistý faktor působící v arménském křesťanství a překvapující středoevropana, totiž že nositelé titulu katholikos byli (a dosud jsou) dva: vedle ečmijadzinského existoval tzv. kilikijský, který prakticky vždy sídlil na území osmanské říše, pokud ta existovala (nyní sídlí v libanonském městě Antelias). Rozdělení vzniklo r. 1441 podobně jako dvojpapežství v katolické církvi r. 1378: dosavadní sídlo bylo přeneseno z tehdejšího sídla Sís v Kilikii do Ečmijadzinu, část biskupů však zůstala při Sísu a zvolila si svého katholika a tak to už zůstalo (a mělo specielní význam, když byl Ečmijadzin v SSSR). Aby však byla situace ještě složitější, tak přímo na jezeře Van, přesněji v klášteře Aghtamar na jednom ostrově sídlil v době psaní kronik lokální katholikos a v centru osmanské říše Cařihradu sídlil patriarcha, což u arménských křesťanů nebyl a není (na rozdíl od jiných orientálních církví) vrcholný představitel, nýbrž hodnostář podřízený katholikovi, avšak i tak obdařený velkou pravomocí.

(…)

Kniha obsahuje deset kronik a ty zabírají méně než polovinu jejích stránek (konkrétně 101 stran, kniha jich má 294). Ostatní tvoří obsáhlý úvod (31 stran), bohaté výkladové slovníky termínů (dvě a půl stovky reálií, 77 osobních jmen a ještě jednou dvě a půl stovky místních jmen), posloupnosti osmanských sultánů a súfijských šáhů, popisy výslovnosti arménských a tureckých slov a arménského církevního kalendáře, bohatý seznam literatury, rejstřík osobních jmen a větší počet celostránkových ilustrací. Také přímo v překladech kronik je mnoho poznámek pod čarou, které někdy zabírají i třetinu stránky.

Z toho, co je výše uvedeno, plyne, že na jednu kroniku připadá v průměru 10 stránek. Takže kroniky nejsou rozsáhlé a jsou tedy „čtivé“ i pro čtenáře, kteří nejsou profesionálními badateli. Dvě nejkratší kroniky mají dokonce po půldruhé stránce, zatím co ta nejdelší má stránek osmnáct. Autoři jsou jak prostí písmáci tak vzdělaní vardapeti (titul odpovídající přibližně našemu doktoru theologie, doplňme, že spíše „předkoncilovému“ než dnešnímu, a měli jej často představení klášterů – těch byla v nejbližším okolí jezera Van desítka), a seznamují nás nejen s událostmi ale i s tím, jak ty události vnímali Arméni. Soubor začíná dvěma kronikami z 16. století a končí dvěma z 18. století, z nichž ale předposlední, ač napsána po roce 1726, se o tomto roce zmiňuje v jediném řádku a před tím končí rokem 1701. Lze ji tedy přiřadit k šesti zbývajícím, napsaným v 17. století. Některé z kronik ovšem v prvních řádcích shrnují dalekou minulost, i tisíc let starou.

(…)

Příznačné je, že mnohé události pro Armény bolestné jsou autory kronik zmiňovány jako Boží tresty za hříchy; kéž by to bylo v dnešní době pro čtenáře poučné!

Za překladem deseti kronik je v knize připojena ještě balada o Hovhannisovi a Ajše v českém překladu a v arménském originále. Na rozdíl od kronik je to poetické dílko (rýmované, dělené do strof), my bychom řekli folklór a výsledek mnoha lidových anonymních úprav, dílko sice epické ale popisující fiktivní děj, totiž vzplanutí lásky se strany Hovhannisa (Jana), syna arménského kněze, k Ajše, dceři moslimského soudce a učitele koránu. Čtenář při prvních slokách očekává, že půjde o jakousi analogii Romea a Julie, avšak rozuzlení je křesťanské, žádné sebevraždy ani žádná idylická ekumenická domácnost, ale normální konec: Hovhannisova matka se za svého syna modlí, on pozná, že ho nekřesťanská kráska očarovala, vzpamatuje se a nevezme si ji. Poučné.

E. Kindler, „Zajímavá kniha o křesťanech v područí islámu“, Te Deum 2 (MMXII), s. 68–71.

* * *

Čtenáře Psalteria a specielně účastníky loňského Convivia by mohla zajímat kniha Arménské kroniky od jezera Van. V Psalteriu vyšla tu a tam zmínka o arménské kultuře některého z vrcholů dějin Arménie (2007/2, 2008/3, 2009/1 a 2, 2010/3 a 2011/5), na Conviviu byla arménská hudba a církev představena podobně a ovšem i vzhledem k současnosti, o arménských genocidách u nás ví vzdělaný člověk z knihy Čtyřicet dnů od F. Werfela a Hrůzy východu od K. Hansy, avšak novověk před jeho genocidami (nebyla jen ta nejznámější v období první světové války!) zůstává stranou jako doba méně zajímavá.

O ní informuje nedávno vydaná kniha Arménské kroniky od jezera Van s podtitulem XVI.–XVIII. století, na jejímž titulním listu můžeme číst „Přeložila, úvodem a poznámkami opatřila Petra Košťálová“ a dole jméno nakladatele Pavel Mervart.

Jádrem knihy je deset kronik psaných širokým spektrem autorů od vzdělaných mnichů (ba i vardapetů, což je titul zhruba odpovídající našemu doktoru teologie), až po lidové písmáky. Jen ta poslední je z 18. století, všechny ostatní jsou starší, první dvě z 16. století a zbylých sedm je ze století sedmnáctého (u té předposlední je sice uvedeno, že je ze století 17.–18., avšak z jejích deseti stránek je jen jedna a půl věnována století osmnáctému, a to jeho začátku, když na konci skočí z roku 1705 hned na rok 1726 a po jediné řádce končí).

(…)

Dnes patří zmíněná oblast Turecku – po první světové válce, když se formovalo nové mocenské uspořádání na Blízkém východě, byla Arménie připojena k tomu, co nejstarší z nás znali jako „jedínyj magúčij savjétskij sajúz“, ale Lenin, aby měl pokoj od Turků, jim z Arménie přenechal skoro polovinu, totiž západní část, která tak je už jedno století v rámci mírového soužití mezi národy „etnicky čistá“ od kultury, nezbořených památek i křesťanství. Situace této části v 16. až 18. století byla sice pro Armény v ní sídlící lepší než např. v roce 1915, avšak zdaleka ne ideální. Tak Jan z C’aru (…) začíná svou kroniku větou „Ó úzkosti a hořkosti těchto přesmutných dob, kdo je může vylíčit, ó bratři, ale přesto se o to pokusme, ať už s malým či velkým žalem“. Jedním z důvodů mnoha tragédií byl fakt, že právě kolem jezera Van vedla hranice mezi osmanskou říší a říší perského šáha, tedy i mezi (tureckými) sunnity a (perskými) šíity, takže oblast nesmírně trpěla nájezdy, přesuny vojsk, drancováním a všemi dalšími zly spojenými s napětí a přesuny hranic nakrátko dobytých území a střídavou příslušností k jedné z bojujících stran. K tomu poměrně často mor, zemětřesení, nebo neúroda. A nedokonalá a postupně upadající osmanská vláda v kraji, daleko od Istanbulu, umožnila nejen korupci ale i to, že v jejím jménu Arménům škodili Kurdové, obývající přibližně stejné území, kterým Turci často svěřovali vládu nad arménskými oblastmi.

(…)

Když jsem se v roce 2000 v dopise tázal znalce východního křesťanství a zejména východního křesťanského zpěvu Otce Irenaea Totzkeho, archimandrity biritualistického katolického kláštera v bavorském Niederaltaichu, jak budou v následujícím roce oslavovat 1700 let od přijetí křesťanství arménským národem a státem, odpověděl, že oslavovat nebudou, protože u nich v Německu, když se řekne Armén, má každý asociaci „ten, který obchoduje s koberci“. Tato vzpomínka se mi vynořila z paměti, když jsem četl v předposlední kronice:

Ve stejném roce (1699) poslal franský papež našemu duchovnímu vůdci, katholikovi Nahapetovi, dary – podivuhodné křeslo a mnoho jiných drahých věcí a rovněž koberec takové krásy, že nikdo nikdy neviděl podobný. To všechno muselo stát víc než šest měšců stříbra.

Na vysvětlenou, přívlastek franský znamená v těchto kronikách západní resp. katolický a z přeložených kronik se dozvídáme, že po jistou dobu bylo u jezera Van (v Aghtamaru) sídlo třetího katholika (hlavy arménské apoštolské církve). A v souvislosti s výše zmíněným vysvětlením z Niederaltaichu se lze obdivovat tomu, jak byly přátelské styky (které bohužel nikdy nevedly k trvalému sjednocení) mezi katolíky a arménskou apoštolskou církví se strany hlavy katolické církve propracovány na vysoké světské profesionální úrovni.

Termín katholikos je jedním z více než půl třetí stovky odborných výrazů vysvětlených v rejstříku (často tak, jak je chápal příslušný kronikář). Za ním ještě následuje stejně rozsáhlý rejstřík zeměpisným jmen a vysvětlení 77 jmen osobních. A k tomu seznam osmanských sultánů a perských safíjovských šáhů. To vše na 280 stránkách a pak ještě stručný popis arménského kalendáře a církevního roku a deset stránek literatury.

Spolu s „Balada o Hovhannesovi a Ajše“, uvedenou v originále i v českém překladu, zabírají kroniky v knize, která má 285 stran, jen 138 stran, a to ještě k nim počítáme stránky obsahující jen ilustrace a úvody ke každé kronice, které mají jednu až tři stránky. Zbytek – přes polovinu knihy – pokrývají už zmíněné rejstříky a seznamy, ediční poznámka, vysvětlivky k výslovnosti a přepisům arménských a tureckých slov, a obsažný úvod vysvětlující historický, geografický, literární a náboženský kontext kronik.

Vše, co je v knize, překlady i výklady stojí za čtení.

(redakčně a jazykově upraveno)

E. Kindler, „Arménské kroniky od jezera Van“, Psalterium 2 (2012), s. 8–9.

* * *

(…)

Neprozradíme zde nic z obsahu kronik a necháme tak čtenáři potěšení z jejich četby. Autorka překladů upozorňuje, že autoři kronik často vyjadřují přesvědčení, že utrpení Arménů je trestem od Boha a pokynem a příležitostí k nápravě mravů (a často touto myšlenkou kroniku na počátku uvádějí). Přesto se někdy čtenář neubrání úsměvu, když se pisatel zprávy zmíní o něčem tehdy důležitém lapidárně v jedné jednoduché větě, a tak jazykově ztvárňuje naději, kterou vyjadřuje české pořekadlo Všeho do času, Pán Bůh na věky. Tak na stránce 98 nahoře lze číst:

„1559 synové sultánovi válčili v Konyi. Selim hnal Bajezida až do Erzurumzu, on pak utekl k šáhovi a byl tam zabit i se svými třemi syny.“

„1563 přišla smrt.“

„1566 sultán Sülejman napadl Pedž a tam zemřel.“

A o kousek níže:

„1601 velký perský šáh Abbás dobyl Tabríz a Jerevan a přestěhoval lidi z Jerevanu a z různých světa stran do Isfahánu, usídlil je tam a tak vzkvétalo křesťanstvo v zemi perské.“

„1605 vládl Ahmed sultán, jeho syn, panoval čtrnáct let. Pak jeho bratr Mustafa a po třech měsících ho sesadili.“

A dvě stránky dále:

„1638 sultán Murad táhl na Bagdád, čtyřicet dní jej obléhal a nakonec dobyl, navršil hromady mrtvých těl. V červnu roku 1639 se vrátil do Istanbulu a téhož roku zemřel.“

(…)

Kniha vyplňuje mezeru v české literatuře, a to nejen odborné. Ilustruje i kontext dění kolem jezera Van s událostmi jak ve Střední Asii, tak v Evropě. Lze ji doporučit všem, ale zvláště těm, kdo cítí, že kultura, spiritualita a tradice Slovanů má s kulturou, spiritualitou a tradicí Arménů společného více, než bylo dosud rozpoznáno. Podobně zaměřených publikací by mělo být u nás více.

E. Kindler, „Kronikářská tvorba arménských klášterů u jezera Van“, iliteratura.cz (27. 3. 2012).