Již vyšlo | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Sergej Arkaďjevič Ivanov (1956), profesor Vysoké školy ekonomické v Moskvě, patří k nejvýznamnějším osobnostem střední generace současné ruské byzantologie. Výrazně na sebe upozornil již roku 1994 monografií Byzantské jurodství, jejíž rozšířenou verzi, nazvanou Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství publikoval v Moskvě roku 2005.

V minulém roce S. A. Ivanov vydal po deseti letech příprav a cest originálního průvodce Hledání Konstantinopole. Krásy zmizelého „Druhého Říma", nejvýznačnějšího města pozdní antiky a středověku, tak lze nyní objevovat a obdivovat na ulicích dnešního tureckého Istanbulu. Kniha zohledňuje nejnovější poznatky oboru, a ačkoliv má spíše vědecko-populární a praktický ráz, zaplňuje další bílé místo v našich znalostech o uchvacující byzantské civilizaci.

Byzantské misie sú prvou publikáciou Sergeja A. Ivanova, ktorá bola preložená do češtiny. Autorom kvalitného prekladu je Michal Téra. Kniha ponúka analýzu fenoménu christianizácie, jej možností zo strany Byzancie (nielen) u jej susedov a taktiež analýzu pohľadu Byzantíncov na barbarov, ktorých sa v rôznych dejinných etapách viac či menej z rôznych pohnútok snažili priviesť na cestu kresťanskej viery.

Chronologicky a geograficky je práca rozdelená na jednotlivé kapitoly, v ktorých autor rozoberá konkrétne pokusy Byzancie o christianizáciu barbarov. Sergej Ivanov ponúka bohatý prehľad ‒ viac než 1000 rokov (od počiatku kresťanstva až po zánik Byzancie) ‒ a to vo veľmi širokom geografickom priestore. Postupne sa venuje christianizácii Etiópie, Arábie, Sudánu, Perzie, Núbie, Kaukazu, šíreniu kresťanstva medzi Gótmi, Arménmi, Vizigótmi, Hunmi, Chazarmi. Zaoberá sa aj otázkou byzantských misií na Veľkej Morave, v Bulharsku, Rusi, u starých Maďarov, Alanov a okrajovo spomína aj iné územia, ako napr. Litvu. Širší priestor venuje niektorým osobnostiam a úlohám, ktoré mali významný podiel na christianizácii; okrem Konštantína Veľkého napríklad Justiniánovi I., Fotiovi, Konštantínovi-Cyrilovi alebo Basileovi I.

Sergej Ivanov v Byzantských misiách pracuje s rozsiahlym pramenným materiálom. Analyzuje ho a interpretuje skutočne podnetným spôsobom. Prichádza s novými závermi, pričom svoje úvahy konfrontuje aj s teóriami iných bádateľov. Objasňuje, prečo je potrebné bojovať proti „mlčky přijaté tezi, že Byzanc chtěla stejně aktivně křtít barbary jako Řím.“ Jeho pohľad sa líši aj na iné, už mnohokrát diskutované otázky, ako je napríklad christianizácia Rusi alebo pôsobenie bratov Konštantína-Cyrila a Metoda nielen na Veľkej Morave. Pokladá ich za akcie, o ktoré politika ríše nemala dostatočný záujem a tým pádom pre ne nevyvíjala ani výraznejšiu snahu o podporu.

Veľká Morava, rovnako ako aj Rus, boli podľa neho príliš vzdialené, v prípade akéhokoľvek druhu podmanenia i neudržateľné, a teda nepodstatné pre dvor s ambíciami o územnú expanziu do iných oblastí (Veľká Morava podľa neho navyše už christianizovaná bola). Dejiny Byzancie sú procesom, v ktorom sa strieda boj medzi expanziou a izolacionizmom ‒ cirkevným i politickým ‒ v rámci byzantskej kultúry. Publikácia objasňuje cestu byzantského vnímania christianizácie pohanských barbarov od ranokresťanského univerzalizmu po byzantský „kulturní snobismus“, ktorý pominul až v období predchádzajúcom definitívnemu zániku ríše. Christianizácia barbarov bola počas takmer celej doby trvania Byzancie považovaná za prostriedok k ich „zjemneniu“, nie však postaveniu na úroveň „Rómejov“. Absolútne nepochopenie barbarských kultúr dokumentuje hneď niekoľko zaužívaných praktík byzantských misionárov, ako napríklad neznalosť barbarských jazykov alebo naliehanie na okamžitú a striktnú zmenu starých zvykov v takmer všetkých aspektoch života. Od mnohoženstva až po stravovacie návyky, niekedy dovedené až do extrémov. Berúc toto do úvahy, jе pochopiteľné, že snáď viac ľudí dokázal obrátiť na kresťanstvo úplne pasívny stylita. Očividný príklad bol pre vnímanie barbarov omnoho zrozumiteľnejší ako teoretickí misionári, ktorí keď už boli vyslaní, nedokázali prispôsobiť seba a, aspoň sčasti, nariadenia viery prinášanej rozdielnym prijímateľom. Potom by pomaly mohli prechádzať na takú ich podobu, ktorá bola považovaná za správnu. Potrebu kompromisov však pochopili Byzantínci príliš neskoro. Politická situácia predchádzajúca zániku Byzancie už neponúkala možnosti tak rozsiahlych christianizačných akcií, aké boli možné v skorších obdobiach. A aj keď boli možné, Byzancia ich nepodnikala vedome s cieľom urobiť z barbarov rovnocenných partnerov, ale skôr zmierniť ich a ovládnuť.

M. Škutová, Konštantínove listy 6 (2013), s. 170‒171.

* * *

Česká byzantologie má svou zlatou éru dávno za sebou a otázky byzantských dějin rozhodně nepatří k tématům, jež by hýbala českou medievistikou. Proto u nás bývá Byzanc povětšinou vnímána jako takřka neznámý, exotický, strnulý svět, jemuž dávají dynamiku jen nesčetné palácové převraty a střídání dynastií a v němž vzniklo údiv budící byzantské umění, které však promlouvá téměř nesrozumitelným hlasem.

Přesto, či právě proto má překlad knihy S. A. Ivanova, jež je ve světovém měřítku prvním komplexním zpracováním proměn misijní praxe a přístupu k misiím během tisícileté existence Byzantské říše, mnoho co říci českým čtenářům. Byzantské misionářství se u nás totiž povětšinou spojuje výlučně s působením Konstantina-Cyrila a Metoděje na Moravě a neobeznámenost s širším kontextem podob byzantského misionářství vede mnohdy ke zcela neadekvátním interpretacím. Důvody nezájmu byzantského dvora i církevních kruhů o průběh působení Cyrila a Metoděje na Moravě lze jistě v mnohém objasnit samotnými specifiky jejich činnosti v již christianizované zemi (slovy D. Třeštíka nešlo o misii, nýbrž misi, nicméně toto rozlišení ruština nezná). Vezmeme-li však v úvahu, že podobně Byzantinci zcela ignorovali dokonce i christianizaci obrovské Rusi, je očividné, že jádro tohoto nezájmu muselo vycházet ze samotných principů byzantské kultury, ze svébytného vnímání role církve a náboženství ve vlastní říši i za jejími hranicemi. Právě rozkrytí těchto příčin představuje základní ideu Ivanovovy knihy.

Autor za tímto účelem mapuje obrovský geografický prostor od Súdánu a Etiopie přes Arabský poloostrov a Persii, střední a východní Evropu až po Kavkaz a středoasijskou step, a to v průběhu celého tisíciletí. Kniha je však psána natolik přehledně, že se čtenář neztratí v záplavě faktických údajů, a naopak se mu před očima rozkrývá velmi specifický pohled Byzantinců na okolní svět.

Ivanov přesvědčivě dokládá, že základ nechuti Řeků-Rómejů k misijním aktivitám představoval jejich „kulturní snobismus“, tedy přesvědčení, že jako „lidé kultury“ mají právo pohrdat barbary a že je hřích, aby se božím darem víry, díky němuž přísluší Byzantincům výjimečné místo v dějinách spásy, dělili s kýmkoli z barbarských „pololidí“. Putovat mezi pohany je nevhodné, zejména pro mnichy (kteří byli nejaktivnějšími misionáři na Západě) je jakékoli potloukání mimo klášter nepřípustné. Šířit víru mezi pohany je beztak jako „házet perly sviním“. I pokřtěný barbar není obvykle s to přijmout plně byzantskou civilizaci, takže také po křtu zůstává méněcenným, člověkem druhé kategorie.

Jen výjimečně se někteří byzantští vzdělanci dokázali poněkud vymanit z těchto apriorních představ. Jistě nejdále se jim vzdálili Konstantin (Cyril) s Metodějem, nicméně ani oni se jich plně nezřekli, což bylo jednou z příčin ztroskotání Metodějova působení na Moravě. Je příznačné, že byzantská kultura vypracovala model šíření víry, který představuje naprostý protiklad západního misijního putování mezi nevěřící: byzantský asketa-stylita, nehnutě setrvávající po dlouhý čas na sloupu uprostřed pouště, budil zvědavost v poušti žijících pohanů, kteří se sbíhali ke sloupu a stržení touto fascinující podívanou přijímali víru v křesťanského Boha. K misijnímu étosu v té podobě, jak jej znala středověká katolická církev, dospěla Byzanc až v samém závěru své existence, kdy však byla natolik pohlcena vlastními problémy, že již tento potenciál nedokázala výrazněji využít.

Po většinu existence Byzantské říše tak misie zůstaly zcela periferním kulturním jevem, sloužícím spíše k „pacifikaci“ okolních národů, a to nikoli ve smyslu násilné christianizace, jak to bylo na Západě charakteristické zejm. pro politiku Karla Velikého, nýbrž ve smyslu zmírnění jejich barbarství, aby tak byla umožněna lepší spolupráce a koexistence s Byzancí. S ohledem na výše nastíněný pohled Rómejů na okolní svět se zde velmi zřetelně ukazuje, jak se v byzantské civilizaci trvale střetával princip expanzionismu s principem izolacionismu, sebestřednosti byzantské kultury, již Ivanov pregnantně označuje výrazem „kulturní autismus“.

Ivanovovi se podařilo něco výjimečného, co dokáže jen nemnoho historiků: detailním zkoumáním fenoménu, jenž byl ve své době zcela marginální, pronikl až k samotným základům byzantské civilizace. A protože byl s to svou knihu napsat jako erudovaný, a přitom čtenářsky velmi vstřícný text, rozhodně by si český překlad knihy nezasloužil, aby na nepřehledném a přeplněném knižním trhu zapadl.

J. Komendová, Dějiny a současnost 8 (2012).