Již vyšlo | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Kdo byl Melchisedek?

Postava kněze-krále v biblických textech a v dějinách

Jaroslav Brož (ed.)

Král a kněz Melchisedek je v biblických knihách více méně okrajovou postavou. Přesto dvě krátké zmínky o něm vyvolaly v židovském i křesťanském prostředí celou řadu intepretací, v nichž se tato tajemná postava těší velké pozornosti.

Kolektivní práce autorů působících na Katolické teologické fakultě UK předkládá řadu studií, které mapují práci s melchisedechovskými motivy v židovství Druhého chrámu, v křesťanském Listu Židům, a v dalších židovských a křesťanských, ortodoxních i heterodoxních prostředích. Tento soustavnější přehled doplňuje kapitola o výkladu postavy Melchisedeka v raněnovověké katolické teologii a studie o melchisedechovské tematice ve výtvarném umění.

Monografie podobného obsahu nebyla dosud v češtině publikována.

Předmluva knihy:

V závěru roku 2016, v němž si česká i evropská veřejnost připomínala 700. výročí narození nezapomenutelného krále a císaře Karla IV., „Otce vlasti“, konalo se 14. prosince za přispění katedry biblických věd, centra Pro Oriente Christiano a Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK nevelké kolokvium, z něhož vzešla tato publikace.

Nebylo snadné nalézt pro okruh biblistiky téma, které by souviselo se slaveným jubileem. Ukázalo se, že jistou ideovou spojnici mezi dávným starověkem a vrcholnou epochou českých středověkých dějin lze uvidět v nenápadné a v Bibli více méně druhotné postavě krále-kněze Melchisedeka. Tento neizraelský kněz pozoruhodně našel přední místo v dějinách biblické intepretace a působil jako mocný katalyzátor v utváření rozličných náboženských tradic a s nimi spojených duchovních hnutí. Když jsem záměr otevřít na kolokviu toto téma konzultoval v neformální konverzaci s tehdejším ředitelem Ústavu dějin křesťanského umění KTF prof. Jiřím Kuthanem, poznamenal k tomu: „Nápad Melchisedek [ve vztahu] ke Karlovi IV., jeho korunovačnímu řádu a jeho pojetí (sebeprezentace) světského panovníka jako ‚kněžského‘ krále je úžasné téma.” Císař Maximilián I., který Karla nazval „kněžským“ králem, svá slova sice myslel hanlivě, jak prof. Kuthan podotkl, nicméně mnohdy i ironicky a nepřátelsky laděná slova vyjeví pravdu, která je skvostná, hluboká a pronikavá.

Karel IV. chápal svoji vladařskou činnost jako vládu z Boží milosti a jako službu vládě „kněžské“. V tom spočíval základ Karlovy vladařské „ideje“. Prof. Josef Cibulka ve svém pojednání „Český řád korunovační a jeho původ“ upozorňuje na důležitý prvek ve vývoji burgundského korunovačního řádu, v němž „vznikla a vzrostla představa o jednotě královské i kněžské moci v osobě králově“. Toto dávné pojetí královské moci dokazuje už výrok Venantia Fortunata, biskupa v Poitiers, který kolem roku 600 označí vladaře Childeberta slovy: Melchisedech noster, merito rex atque sacerdos. V korunovačním řádu českých králů toto výslovné spojení kněžské a královské moci takto jasně vyjádřeno není. Nicméně modlitba mešní preface při této příležitosti vyslovuje touhu, ať nový panovník „v službě Boží horlivě následuje Áronova příkladu“.

Spojení kněžské a královské tematiky v prostředí ovlivněném biblickou kulturou bezesporu vyrůstá z postavy Melchisedeka, který se v první knize Bible nakrátko vynoří jakoby z neznáma a brzy stejně tajemně opět zmizí. Přesto – anebo právě proto – inspiroval tento kanaánský král vznik četných tradic, jež lze chápat jako ustavičnou biblickou relekturu, která svědčí o plodnosti a nevyčerpatelnosti Knihy knih.

Mezi mnoha ozvěnami melchisedekovských tradic, které se dochovaly až do dnešní doby a o nichž autoři předkládané publikace pojednávají, nemůžeme nezmínit jednu, která má místo přímo v srdci římské liturgie. Římský kánon, v latinské liturgii stále považovaný za normu eucharistické modlitby, se dovolává předobrazu starozákonní oběti Ábelovy, Abrahámovy a Melchisedekovy (…munera pueri tui iusti Abel, et sacrificium Patriarchæ nostri Abrahæ, et quod tibi obtulit summus sacerdos tuus Melchisedech…), jak to ve své ikonografické kapitole připomíná Jan Royt.

V době tzv. Druhého jeruzalémského chrámu, kdy v židovském národě vzrůstala přitažlivost různých mesiášských idejí a očekávání, se Melchisedekova postava těšila velké oblibě. Kromě jiných rysů byly oceňovány a vynášeny ideje spravedlnosti a pokoje, které byly spojovány s nastávající mesiášskou dobou a osobami různých charismatických spasitelů. Ideje spravedlnosti a pokoje jsou žádoucí dodneška.

Bez nich žádný společenský systém a žádný způsob života a řízení společnosti nemůže mít smysluplnou perspektivu a realistickou vizi rozvoje. Novozákonní List Židům představuje vtělení melchisedekovských rysů do Ježíše Krista, jehož vláda v liturgické modlitbě nese atributy „království spravedlnosti, lásky a pokoje“. Biblické spojení velikých vladařských ideálů spravedlnosti a pokoje s konkrétní pradávnou postavou Melchisedeka a následně s dalšími „Božími pomazanými“ vypovídají o pevném přesvědčení, že pouhé ideje, byť jsou sebevětší a sebeušlechtilejší, nemohou samy hýbat společností, pokud se „nevtělí“ v člověku, ve vladaři, politikovi, mysliteli, pokud nenajdou své horlitele v řadách učitelů nové generace, a pokud si je nevezme za své každý člověk dobré vůle.

Kéž je tato kniha kromě svého akademicko-historického přínosu pro každého čtenáře motivací, aby si v dnešní demokratické formě vlády osvojoval vladařského ducha, ducha spravedlnosti a pokoje, bez laciných výmluv, že přece vládnou ti druzí.

Jaroslav Brož

V Praze dne 1. listopadu 2018