Pokud jde o východní křesťanství, kromě Blízkého východu dnes neexistuje jiná oblast, která by byla denně v hledáčku světových médií a o níž bychom byli informováni tak podrobně. Události spojené s „arabským jarem“ oživily v řadě zemí – od Egypta po Sýrii – latentní společenské problémy, mj. také otázky křesťansko-muslimského soužití, postavení křesťanů ve většinově islámských společnostech aj.
Monika Langrock (Šlajerová) se věnuje tematice blízkovýchodního křesťanstva již několik let a místní náboženskou situaci studuje dlouhodobě in situ. Svoji první monografii Palestinská církev dnes. Politická a teologická problematika na pozadí situace církví v Sýrii, Libanonu a Jordánsku (vyšla v roce 2009 ve stejné edici jako sv. 8) věnovala, jak vyplývá z názvu, situaci křesťanů v Izraeli (Palestině).
Ve své nové knize se autorka vydala – tematicky i žánrově − jiným směrem. Za svůj předmět si zvolila Libanon, zemi, která je díky své početné arabsko-křesťanské populaci něčím jako „laboratoří“ politického a náboženského vývoje na celém Blízkém východě. Forma rozhovorů pak dodává knize na dynamice a plastičnosti.
Monika Langrock pořídila rozhovory se čtrnácti libanonskými křesťany z pěti místních církví – maronity (Fadi Daou, Fady Noun, Souraya Elie Bechelanyová), řeckými pravoslavnými (Michel Abs, Amal Dibová, Souad A. Slimová), řeckými katolíky (Haykal Rahi, Nagi Edelby, Gaby Hachem), Armény (Ischchan Tschiftdschjan, Jean Salmanian, Raffi Ohanessjan) a protestanty (Habib Badr, George F. Sabra). Interview proběhla mezi lety 2009–2011 v Libanonu (Bejrút, Bikfajá, Zahlé) a Německu (Eichstätt) – jedenáct rozhovorů bylo vedeno ve francouzštině, dva v angličtině a jeden v němčině.
V úvodu deklarované počáteční pochybnosti o autorčině volbě oslovit především laiky a intelektuály, nikoli politiky či církevní představitele (s. 11) – obvykle se totiž očekává, že relevantní a nosnou výpověď poskytnou spíše biskupové, metropolitové či patriarchové – se rozplynou hned po několika odpovědích prvního respondenta. Pozorovateli, uvyklému protokolárně, politicky, církevně a jinak limitovaným výpovědím vysoce postavených hierarchů, se dostává informací maximálně – nakolik je to možné – otevřených a upřímných. Kromě Historického úvodu (s. 17–35) uvádí každou sérii rozhovorů politicko-církevní přehled dějin příslušné komunity.
Ačkoli respondenti hovoří o své vlastní církvi a jejím místě v libanonském konfesním politickém systému, o politické kultuře, morálním i duchovním stavu společnosti či o ekumenických a muslimsko-křesťanských vztazích, hlavním tématem zůstává celkové hodnocení společensko-politického a církevního vývoje Libanonu v posledních dvaceti letech, tedy od skončení libanonské občanské války.
Leitmotivem knihy je právě vyrovnávání se s poválečnou deziluzí, depresí, frustrací či ztrátou odvahy (arab. al-’iḥbāṭ al-masīḥī), kdy křesťané v prvních patnácti poválečných letech obnovy svého státu (1990–2005) ztratili rozhodující vliv ve společnosti. Za důvod tohoto stavu označují jednotliví respondenti faktory vojensko-politické (prohra ve válce, syrská okupace země), demografické (emigrace křesťanů), vnitropolitické (Táifská dohoda, odliv maronitské moci ve prospěch sunnitů), zahraničněpolitické (přítomnost Sýrie, opuštění Západem), ekonomické (ekonomická síla sunnitů) a duchovní (násilné chování křesťanů během války, morální úpadek).
Povzbuzením pro budoucnost libanonské a šířeji vzato celé blízkovýchodní církve budiž to, že většina zpovídaných sice popisuje složitou situaci realisticky, otevřeně a bez příkras, ale nikoli rezignovaně. Nevzala tak za svou poraženeckou mentalitu, jež čerpá z mentality oběti, kterou představitelé jednotlivých církevních hierarchií často využívají k psychologickému a politickému nátlaku jak na své spolubratry-křesťany, tak na širší muslimskou libanonskou společnost. V odpovědích tak před čtenářem defiluje celá řada možných interpretací, přístupů a hodnocení současného stavu, stejně jako výzvy a konkrétní skutky směřující k jeho nápravě.
Kniha je vzorně redakčně a jazykově připravena. Text doprovází jak portréty zpovídaných osobností, tak desítky autorčiných fotografií. Kladně lze hodnotit také dva rejstříky, jmenný a věcný (včetně přepisu arabštiny pomocí normy DIN_31635), což u publikací tohoto druhu není zrovna obvyklé.
Přesto si však dovolím dvě drobné kritické poznámky. Nezbývá než litovat, že v knize nebyl zohledněn pohled věřících syrské rodiny církví (syrsko-jakobitské, asyrsko-nestoriánské a syrsko-katolické), jež v Libanonu početně převyšuje církve protestantské a také tuto zemi považuje za svou domovinu. V církevněpolitickém úvodu k arménské komunitě (s. 185–197) pak autorka několikrát mylně označuje arménský Kilíkijský katholikosát za patriarchát.
Závěrem dodejme dnes již zcela zjevný fakt: pokud se libanonští a šířeji vzato blízkovýchodní křesťané nemají ve svých vlastních zemích stát cizinci a postupně je opouštět, jak před časem prorokoval J.-P. Valognes, musí se přizpůsobit novým podmínkám. Kniha M. Langrock Libanonské rozhovory ukazuje, že přinejmenším mezi laiky různých církví panuje v této otázce shoda.
Kamila Veverková, in: Parrésia VI (2012), s. 384-386.
