Již vyšlo | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Pavel Milko (1971) přednáší pravoslavnou dogmatiku a byzantskou filosofii na Husitské teologické fakultě, kde působí v Ústavu východního křesťanství.

V letech 1997–2001 vydával časopis Orthodox revue, оd roku 2002 do roku 2010 vedl mezinárodní časopis Byzantinoslavica. Revue internationale des Etudes Byzantines, nyní je jedním ze dvou šéfredaktorů ročenky Parrésia. Revue pro východní křesťanství. Je autorem knih Órigenés učitel (2008) a Úvod do byzantské filosofie (2009), do češtiny přeložil např. Mystagógické katechese sv. Cyrila Jeruzalémského (1997) nebo Veliký velkopostní kánon sv. Ondřeje Krétského (2003).

Órigenés z Alexandrie (185–254), theolog, u nějž bylo úctyhodné filosofické vzdělání plně podřízeno křesťanskému poselství, jehož myšlení však bylo několik set let po jeho smrti odsouzeno jako heretické, se netěší přílišné důvěře ze strany „pravověrných“ filosofů ani theologů. Poutavý je spíše pro ty, které oslovuje právě svým mezním postavením, případně pro ty, kdo se ho snaží od všemožných obvinění očistit. Z českých autorů se mu věnovali například Vratislav Šmelhaus, Lenka Karfíková, Martin C. Putna a Martin Navrátil. Kniha Pavla Milka Órigenés učitel je tedy významná už jen tím, že je jednou z mála česky psaných monografií věnovaných tomuto autorovi.

Kniha spojuje dva odlišné přístupy: jednak obsahuje překlady a výklady dvou Órigenových textů, Listu Řehoři Divotvůrci a předmluvy ke spisu O počátcích, jednak nabízí jisté uchopení Órigenovy osobnosti a díla, totiž skrze jeho vztah k filosofii, pojetí theologie a koncepci výuky (paideia).

Navíc autor ve své interpretaci vychází z pravoslavné tradice, což je v našem prostředí dosti neobvyklý úhel pohledu, který může české zkoumání východních církevních otců v mnohém obohatit. Pavel Milko si všímá především Órigenova zvláštního postavení mezi hellénskou vzdělaností, zejména řeckými filosofickými školami, a nově se rodící vzdělaností křesťanskou. Představuje jej proto jako muže znalého profánních věd, filosofa výjimečné pověsti, který se „mezi různými filosofickými školami pohyboval svobodně a s nadhledem“ (41). Zároveň upozorňuje na to, že Órigenův přístup k těmto školám je v různé míře kritický a jeho skutečný zájem leží jinde: chce rozpracovat a vyjasnit křesťanské učení a učinit z něho vědu, theologii. U takového úkolu nemůže řecké filosofické (resp. filosoficko-náboženské) systémy ani slepě přejímat, ani zcela ignorovat: bez využití jejich myšlenkových schémat by theologie v této době neobstála. Jedním z témat knihy je proto Órigenův vztah k filosofii a k řeckým propedeutickým vědám, jak se projevuje zejména ve způsobu uspořádání alexandrijské katechetické školy a v Órigenových radách vlastním žákům.

Pavel Milko rozebírá Órigenův List Řehoři Divotvůrci, v němž se říká, že filosofie je pro theologii pomocnou vědou (podobně jako byly za propedeutické vědy vůči filosofii považovány např. geometrie a astronomie). Proto je možné a vhodné přebírat z ní jednotlivá schémata a postřehy, které pak mohou dobře sloužit Boží oslavě.

Jednotlivé filosofické školy v sobě však zároveň skrývají velké nebezpečí: jsou-li jejich myšlenky užity nesprávně, mohou se snadno stát svodem a postavit se na místo, které přísluší Bohu. Pro objasnění užívá Órigenés alegorického výkladu biblického příběhu: egyptské zlato (které zastupuje pohanské filosofické nauky) bylo užito k výrobě náčiní do jeruzalémského Chrámu, ale také z něho bylo odlito zlaté tele, kterému se Izraelité klaněli namísto Hospodina. Z toho vidíme, že některé části filosofických nauk sice lze v theologii „tvůrčím způsobem“ zužitkovat, ale je třeba si počínat obezřetně: pečlivě vybírat, co se pro theologii opravdu hodí, a to potom očistit od všeho, co je nečisté, „mrtvé“, zbavené víry.

Aby objasnil, jakým způsobem se rozvíjí sama theologie, přesouvá Milko pozornost k Předmluvě Órigenova spisu O počátcích. Základní články učení – tedy ty, které jsou pro věřící nutné – byly podle Órigena předány přímo apoštoly, a to všem věřícím.

Řada souvislostí nebyla ovšem vyjasněna a teprve čeká na nadané a dary Ducha obdařené křesťany, aby je dořešili. Právě oni mají – v mezích daných apoštolským učením – hledat na tyto otázky odpovědi, a to jednak logickým odvozováním, jednak studiem Písma. Díky tomu mohou zužitkovat své nadání a procvičit se v theologickém způsobu myšlení.

V souvislosti s tím vyvstává otázka, jak hodnotit Órigenovy theologické úvahy ve spise O počátcích. Tato kniha bývá obvykle považována za první křesťanské systematicko-theologické dílo, v němž Órigenés předkládá souhrn svého učení, zatímco někteří órigenovští badatelé upozorňují na skutečnost, že úvahy a závěry obsažené v tomto spise jsou autorem samým předkládány pouze jako hypotézy a možné pohledy na danou věc, nikoli jako kategorická tvrzení. Pavel Milko velmi zdůrazňuje tento druhý rozměr spisu: dílo O počátcích je podle něj třeba chápat především jako hledání a cvičení.

Abychom správně pochopili návaznost i novost Órigenova myšlení, musíme si podle Milka povšimnout především pojmu paideia. Tímto slovem je v rámci antického myšlení nazýván nejen proces výchovy a vzdělání, ale i výsledek tohoto procesu, takže řecká paideia je nakonec tím, co nejvíce charakterizuje hellénský svět. Poněkud jinak je toto slovo užíváno v bibli: v Septuagintě je jím označován způsob, jakým Bůh vychovává svůj lid. Raní křesťanští autoři tento význam zčásti přebírají, jindy je pro ně paideia rovna obsahu křesťanské zvěsti.

Chceme-li pochopit reakci hellénistické společnosti na křesťany, musíme si podle Pavla Milka uvědomit, že kritika řeckého náboženství zpochybnila platnost a autoritu mýtů, těch mýtů, které měly klíčový význam v hellénistické výchově. V centru sporu stála tedy řecká paideia: křesťané ji odmítli a nabídli místo ní svou vlastní. Tato křesťanská paideia, jak ji nalézáme u Órigena, je založena na výše zmíněném hledání a cvičení, totiž na cvičení mysli, které „není pouhou myšlenkovou gymnastikou, nýbrž má duchovní rozměr“ (181). Motiv duchovních cvičení také není antické filosofii neznám (Pavel Milko zmiňuje např. sókratovskou péči o duši), ale Órigenova theia paideia se odlišuje tím, že učitelem je Kristus. Jedním z jejích úkolů je naučit člověka, svobodnou bytost, rozlišovat mezi dobrem a zlem a správně volit. Právě taková paideia může být nalezena nejen v Órigenově vlastním pedagogickém působení, ale i v jeho spise O počátcích, v němž Pavel Milko vidí „duchovní cvičení, systematické ve výběru témat, které jinak poměrně svobodně, v mantinelech, jež vymezuje regula fidei, hledá odpovědi na otevřené otázky pomocí Písma a jeho rozumového zkoumání“ (184).

Jak vidno, kniha Órigenés učitel se dotýká celé řady velice důležitých a zajímavých témat. Přesto se při čtení nelze vyhnout jistým pochybnostem. První z nich se týká struktury knihy a míry její vnitřní soudržnosti. Myšlenka postavit monografii na rozboru dvou Órigenových textů je sama o sobě velmi slibná: očekáváme určitý jednotný interpretační přístup a výklad Órigenovy osobnosti, který bude zároveň solidně podložen rozborem textů.

Aby ovšem z různých komentářů vznikl skutečně soudržný celek, měly by mít srovnávané texty buď opravdu podobnou tematiku, nebo by se jim měl badatel věnovat právě jen z určitého interpretačního úhlu. Znamenalo by to zabývat se pouze těmi tématy, která jsou z hlediska výkladu centrální, a zbylé otázky nechat stranou nebo je zmínit právě jen natolik, nakolik jsou k pochopení probíraných témat potřebné.

V případě Milkovy knihy máme ovšem často dojem, že zde spíše stojí vedle sebe dva poměrně nezávislé komentáře, jejichž styčné body nejsou tak četné a významné, aby zajistily skutečnou provázanost. Ani obecnější úvody k Órigenovým textům, ani jejich podrobné rozbory neprozrazují žádnou společnou optiku, jednotnou otázku, která by byla oběma spisům položena.

Jasnost nepanuje ani ohledně tématu samostatné výkladové části a potažmo celé knihy. Jako by se autor snažil říci příliš mnoho: nabízí nové a nové otázky, překvapivé souvislosti, odvážné soudy – ale právě kvůli tomu množství nezbývá prostor na jejich detailnější objasnění. Za zastřešující téma bychom snad mohli považovat učitelství, resp. problematiku zahrnutou pod pojem paideia – ale ten je pojat velice široce a nejednoznačně.

To je nejzřetelněji vidět v závěrečné kapitole Křesťanství jako paideia, která nás místo očekávané syntézy uvede do ještě daleko větší šíře otázek, když na několika stranách prochází význam slova paideia v rámci řecké a římské filosofie, ve Starém a Novém zákoně i u křesťanských autorů. Na mnoha místech jde přitom spíše o koláž citátů než o systematický rozbor. Dostatečným důvodem, proč nějaký úryvek uvést, je skutečnost, že se v něm výraz paideia nebo některé příbuzné slovo objevuje, nejlépe opakovaně.

Významové proměny tohoto slova v jednotlivých kontextech jsou zmíněny jen velmi stručně. Přitom by právě tomu měla být věnována největší pozornost, stejně jako otázce, co všechna tato četná užití pojmu paideia spojuje (pokud je vůbec něco spojuje). Odhlédneme-li od tohoto zvláštního historického exkursu, zbývá otázka, co sleduje kniha Órigenés učitel pod pojmem paideia u samého Órigena. Je jejím cílem pojednat obsah Órigenova vyučování, jak o tom svědčí např. rozsáhlý rozbor jeho věrouky (122–151)? Při takto širokém pojetí by ovšem pod pojem paideia spadlo naprosto všechno, co kdy Órigenés napsal. Nebo jsou z hlediska naší knihy relevantní spíše Órigenovy metodologické pokyny, např. rady Řehoři Divotvůrci, jak užívat filosofii při studiu Písma? Nebo je nejdůležitější duchovní rozměr výuky, který je tak zdůrazňován ve druhé a třetí kapitole? Domníváme se, že zodpovězení těchto otázek, tedy konkrétnější a užší, byť tím pádem poněkud zužující uchopení pojmu paideia, a následně pokus o jasné předvedení, jak se právě takto pochopené vyučování projevuje v obou komentovaných spisech, by podstatně napomohl myšlenkové ucelenosti a sevřenosti spisu.

Kniha také vykazuje rysy jisté nedbalosti vůči standardním zásadám akademické práce: překvapivá je skutečnost, že část závěrečné kapitoly (cca 25 stran) byla v mírně upravené verzi uveřejněna o rok později v jiné autorově knize.

Již bylo řečeno, že podstatnou součástí knihy jsou překlady z klasických jazyků (některé jsou převzaté, ale velké množství z nich pochází přímo od autora a je zde publikováno poprvé). Pavel Milko nás sice už v Úvodu upozorňuje, že jeho překlady „nikterak neaspirují na ocenění za krásu, čtivost a srozumitelnost (sic!), naopak jsou často na hranici únosnosti doslovné a fungují především jako součást textu, a vyžadují proto výklad“ (15).

Takto doslovný překlad vede ovšem ke ztrátě plynulosti a srozumitelnosti textu. To vidíme například na této větě z překladu Listu Řehoři Divotvůrci: „A zabývajíce se čtením Božských, správně hledej s pevnou vírou mnohým skrytý smysl v Božských Písmech.“ (58) Podobně krkolomné věty najdeme i v textu z druhé kapitoly: „O duši není v učení dosti jasně rozlišeno, zda je ze zárodku přivedena přebývat tak, aby její rozum a vložená podstata byla závislá na svém tělesném zárodku, nebo zda má jiný počátek, a to samotný počátek, je-li zplozen, nebo není zplozen, či jasně je-li z vně těla dán, nebo ne.“ (105).

Některé věty jsou přeloženy nejen neobratně, ale i obsahově nesprávně.

Tak například věta „Hranice Danu jsou ukončeny i blízko hranic pohanů, jak je zjevné z napsaného v knize Jozue“ (57) zní v originále takto: τοῦ δὲ Δὰν τὰ ὅρια τελευταῖά ἐστιν, καὶ ἐγγὺς τῶν ἐθνικῶν ὁρίων· ὡς δῆλον ἐκ τῶν ἀναγεγραμμένων ἐν τῷ τοῦ Ναυῆ Ἰησοῦ (pozn. 196 na s. 69). Zde nejde o hranice Danu (co znamená, že hranice jsou blízko hranic?), ale o to, že celý Dan je hraničním územím, a proto sousedí s pohany. Ani připojeným komentářům se nedaří všechny nejasnosti odstranit. Autor například připouští, že část věty, v níž se o Ježíši Kristu říká, že „když pomohl v podmínkách všeho Otci, skrze něho totiž vše je stvořeno, stal se člověkem“, je „poněkud nesrozumitelná“, a objasňuje ji citátem J 1,3 (126, viz též překlad na str. 103; zvýraznění M. B.). Latinsky zní tato část věty: Qui cum in omnium conditione patri ministrasset, per ipsum namque omnia facta sunt, … homo factus est. Odkaz na Jana je jistě adekvátní, nicméně obrat in omnium conditione zde znamená něco jako „při stvoření veškerenstva“, „při založení celého světa“ apod., nikoli „v podmínkách všeho“.

Výkladovým pasážím knihy by prospěla lepší jazyková redakce a nedostatky nutno konstatovat i u redakce věcné. Naopak typografická úprava knihy (včetně barevné obálky) je velice vydařená.

Kniha Órigenés učitel se pokouší o svébytný výklad Órigenovy činnosti a jeho působení na vlastní žáky. Vinou nevyjasněné koncepce, myšlenkové nepreciznosti a nedůslednosti je však výsledná podoba velmi rozpačitá. Kniha může být tudíž užitečná nanejvýš jako první přiblížení dvou Órigenových textů a diskuse, která kolem nich probíhá.

M. Bendová, Reflexe. Filosofický časopis 41 (2011), s. 118–122.