Již vyšlo | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Prof. Marek Starowieyski (1937) patří k předním současným polským patrologům – věnuje se jak antické tradici, tak východnímu křesťanství.

Pochází z jihovýchodního Polska ze šlechtické rodiny, která v důsledku sovětské okupace v září 1939 přišla nejen o otce, ale i o střechu nad hlavou a veškeré majetky. Po vynucené migraci do oblasti Horního Slezska, kde dokončil gymnázium, se rozhodl pro studium klasické filologie na Varšavské univerzitě, z něhož přešel na teologii. Po vysvěcení na kněze v r. 1960 pokračoval ve filologických studiích ve Varšavě a v letech 1968-1971 absolvoval postgraduální studium teologie na papežské římské univerzitě Gregoriana (disertace z byzantské mariologie); poté po dobu 3 let pracoval ve Vatikánu jakožto poradce v Kongregaci pro katolickou výchovu. Od r. 1974 působil jako vysokoškolský pedagog (nejprve pouze ve varšavském metropolitním kněžském semináři, po r. 1990 i na Varšavské univerzitě). Habilitoval se r. 1985 v Krakově a od r. 1993 se stal řádným profesorem klasické filologie. V současnosti je v pozici emeritního profesora.

Kromě ojedinělého Slovníku raněkřesťanského písemnictví Východu je autorem několika odborných i popularizačních monografií z oblasti starověkého křesťanského Orientu, několika svazků překladů a kritických edic patristické literatury (apoftegmata pouštních otců, novozákonní apokryfy, spisy o mučednících, texty ohledně eucharistie a kněžství) a četných odborných článků.

Přestože v posledních dvaceti letech byla v češtině vydána celá řádka knih zaměřených tak či onak na téma starého a staršího období křesťanské literatury (hlavně jsou to komentované překlady textů starokřesťanských autorů, ale také monografické studie či výjimečně některé soustavné příručky), stále ještě musíme konstatovat, že patristická studia v našich zemích se vlastně teprve rozvíjejí. Na dlouhá desetiletí byla totiž osudově zasažena hlavně obdobím komunistického režimu, kdy kontaktu mezi oblastí filologie starých jazyků na jedné straně a teologií na straně druhé byly cíleně kladeny takřka nepřekonatelné překážky (mj. bylo téměř nemožné, aby teologové publikovali v odborných filologických časopisech nebo aby filologové studovali nebo viditelněji působili na teologických fakultách).

Dnes se již situace podstatně zlepšila, etablovalo se už více autorů zabývajících se soustavněji řeckou a latinskou patristikou, většinou z řad klasických filologů (např. Petr Kitzler, Jiří Šubrt; někteří z nich jsou současně teology jako Jan A. Dus, Jiří Pavlík či Jana Plátová) nebo filozofů a teologů (hlavně dnes již početná a velmi plodná skupinka z okolí Lenky Karfíkové; z „čistých“ teologů starší generace nelze přehlédnout osobnost Václava Ventury), ojediněle se u nás začínají objevovat teologové, kteří si ze zahraničních studií přivezli přímo patrologickou specializaci (David Vopřada).

Latinská i řecká patrologie u nás tedy vykazují poměrně slibnou dynamiku. Téměř úplně stranou u nás ale donedávna zůstávala oblast staré orientální křesťanské literatury.[1] Odborné stati s touto tematikou (resp. komentované překlady kratších pramenných textů) se v českém teologickém prostředí objevily na konci devadesátých let 20. století v časopise Orthodox revue (protagonistou časopisu byl pravoslavný teolog Pavel Milko), pravidelněji a hojněji pak v druhé polovině první dekády nového tisíciletí v obsáhlých svazcích revue pro východní křesťanství Parrésia (od r. 2007), kterou rediguje rusista Michal Řoutil (ve spolupráci s Pavlem Milkem) a vydává červenokostelecké nakladatelství Pavla Mervarta v rámci své edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu.[2] Ediční řada Pro Oriente vydala během několika málo posledních let také několik monografií, vztahujících se k prostředí orientálních křesťanských církví od starověku přes středověk až do současnosti, ať už odborných studií (přeložených i původních) nebo překladů pramenných textů.[3] A právě v intelektuální „líhni“ skupiny kolem revue Parrésia edice Pro Oriente vzešla idea předložit českým čtenářům podrobnou příručku, která by podala ucelenější obraz o křesťanství starého Orientu, resp. o starých východních křesťanských literaturách.

Idea měla být realizována přetlumočením knihy předního polského patrologa a překladatele ze starých jazyků (původním vzděláním teologa a klasického filologa) Marka Starowieyského[4] Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa wschodu (1999).[5] Tato Starowieyského práce není ostatně pro čtenáře Salve úplně neznámá: číslo 2/2003 z ní totiž v rámci svého tématu křesťanství na Nilu převzalo (v českém překladu a s nepatrnými úpravami) dvě stati, Přehled koptské patristické literatury a Přehled etiopské patristické literatury.[6] Nakladatelství Mervart tedy na podzim r. 2012 přišlo s knihou Slovník raněkřesťanské literatury Východu. Arabská, arménská, etiopsská, gruzínská, koptská a syrská literatura. V zásadě je to česká verze zmíněné polské příručky z r. 1999, ale podstatně revidovaná, inovovaná a rozšířená. Přetlumočení obstarali teolog specializující se na patrologii Walerian Bugel a polonistka Kateřina Mervartová (oba zkušení překladatelé), náročné redakční práce se ujali Michal Řoutil, Walerian Bugel a Jana Nováková (všichni redaktoři revue Parrésia).

Svazek je uveden dvojím úvodním slovem Marka Starowieyského – stručnou předmluvou k českému vydání (s. 9–10; datována 25. 1. 2012) a obsažnější předmluvou (s. 21–34; datována Vánoci 2009), která čtenáře kurzoricky uvádí do problematiky staroorientální patrologie a zároveň autorsky představuje samu publikaci. Třetí prezentující text, ediční poznámku (s. 365–368) zařadili čeští redaktoři na konec knihy a osvětlují v něm důležitá fakta daná specifiky tohoto českého vydání, zvláště pak způsoby přepisování znaků a hlásek různých abeced a jazyků.

Jádrem knihy je obsažný slovník zahrnující zhruba šest set kratších či delších encyklopedických hesel týkajících se staroorientálních křesťanských literatur (s. 35–314). Většina z nich pojednává o životě a díle jednotlivých autorů, které známe jménem, o spisech anonymních (např. apokryfní Jidášovo evangelium) nebo o souborech spisů (např. Život Kharthli, svod gruzínských letopisů z 8.–17. stol.). Některá rozsáhlá, často mnohostránková hesla jsou zasvěcena souhrnnému pojednání na širší téma a představují tak vlastně přehledné monografické literárně-historické stati o celku literární tvorby v určitém jazyce (arabská patristická literatura, arménská patristická literatura, etiopská patristická literatura, gruzínská patristická literatura, koptská patristická literatura, syrská patristická literatura) nebo v rámci konkrétního ideového proudu (manichejské spisy), někdy také o celku vymezeném kritérii žánrovými (apofthegmata patrum nebo pléroforia) i jinými, např. místem nálezu (Nag Hammádí). Přehledně strukturovaná hesla jsou v závěru zpravidla vybavena hojnými odkazy na relevantní literaturu k tématu (edice pramenů, překlady, sekundární literatura v různých jazycích) včetně upozornění na (dosud skrovnou) existující literaturu v češtině nebo české překlady daného spisu. Slovníkový oddíl následují obsažné a užitečné přílohy: tabulky obecné chronologie (s. 317–325) podávající synoptický přehled hlavních událostí církevních dějin Arménie, Etiopie, Gruzie, Egypta a Sýrie, seznamy biskupů (patriarchů) v hlavních církvích starověkého Východu (s. 327–344) a místopisný výkladový rejstřík (s. 345–364), jehož autorem je Michal Řoutil a který je zcela novým přínosným doplněním knihy vůči původnímu polskému Słowniku.

Kniha je podle mého názoru obsahově nabitá, ale přitom informačně vyvážená. Pokud jde o  grafickou a redakční stránku, je obecně zvládnuta velmi dobře, přes mnohé záludnosti, jež přináší už sama kombinace encyklopedického žánru a odborného charakteru knihy, jako je  náročná sazba v řadě jazyků (a několika abecedách či transkripcích), nejednoduchá strukturace hesel, různé přehledy a tabulky atd. Občasná (nikoli však častá!) pochybení  vzniklá většinou v redakční fázi, např. v zacházení s řeckými jmény (na s. 113 Faustus z Byzantionu místo z Byzantia, na s. 362 Ktésifon m. Ktésifón), v sazbě alfabétou (na s. 354 Νικέφοριον m. Νικηφόριον) či v jinojazyčném textu (na s. 74 Esquisse d’une bibliographie der Bar Hebraeus m. de Bar Hebraeus – chyba bez opravy převzatá z polské předlohy) neubírají nic podstatného z úctyhodného výsledku. Kniha je vizitkou skutečné mravenčí píle samého autora (i jeho méně viditelných spoluautorů[7]), českých překladatelů, redaktorů i přizvaných konzultantů.

Závěrem zbývá jen podtrhnout zásadní přínos recenzované knihy pro české prostředí a konstatovat, že se jedná o příručku po mnoha stránkách jedinečnou a pro většinu teologů i pro jiné hlubší zájemce o staré východní formy křesťanství v podstatě nepostradatelnou. V dnešní době navíc může vydání této příručky pomoci probudit i mezi širší českou intelektuální veřejností vnímavost k aktuální tragické situaci mnoha starých křesťanských komunit na Blízkém východě ruku v ruce s uvědoměním, že zde nejde jen o problém v úzkém smyslu humanitární (byť hledisko ochrany lidských životů je samozřejmě primární), ale že nelze přehlížet důležitý aspekt záchrany drahocenného kulturního a duchovního dědictví. Snad tedy vydání české verze Starowieyského encyklopedické příručky svým dílem u nás přispěje i k obecnější osvětě, která by vposledku mohla vést také k účinnému konání – nepřímé i přímé pomoci ohroženým regionům, respektive tamnímu „zbytkovému“ autochthonnímu obyvatelstvu. Jak připomněl autor knihy prof. Starowieyski při jejím slavnostním uvedení v Praze na jaře 2013,[8] je naléhavým úkolem západního světa za prvé udělat všechno, aby starobylé náboženské a etnické komunity mohly ve svých domovských zemích dál v pokoji přebývat, za druhé konkrétním úsilím chránit (přinejmenším co nejrychlejší katalogizací, vytvářením kopií a edicemi) nezpracované nebo ještě zcela neznámé, často nesmírně cenné rukopisné památky, které se ukrývají v dosud nezničených knihovnách mnoha tamních klášterů a církevních institucí.

Josef Bartoň, in: Salve, 23 (2013), č. 4, s. 143–146.

* * *

Obraz starověké církve a počátků křesťanství by zůstal dosti neúplný, kdybychom si vedle řecké a latinské křesťanské literatury a dějin alespoň nepovšimli, že i za východními hranicemi římské říše existovaly mezi 1. a 8. stoletím další křesťanské kultury. Většina základních příruček patrologie a patrologů je z vícero důvodů pomíjí – klíčovým problémem zde zůstává jazyková bariéra, jež byla problematická již ve starověku. Poslední desetiletí však přinášejí změnu jak na poli patrologie – jako součást velkých manuálů patrologie, mezi něž patří i pokračování klasické příručky Johanna Quastena, se objevují i díla těchto východních autorů –, tak na poli církevním a ekumenickém, kdy právě poznání těchto starobylých církví, jejich liturgie a literatury postupně otevírá i cestu k plnému církevnímu společenství, dlouhá staletí považovanému za nemyslitelné.

Pro české badatele i zájemce o patristické dědictví je proto nesmírnou radostí pro tuto oblast zásadní počin nakladatelství Pavel Mervart, který jako 7. svazek své edice Pro Oriente vydal Slovník raněkřesťanské literatury Východu z pera koryfeje polské patrologie, prof. Marka Starowieyského. Jak sám autor při nedávné návštěvě ČR a prezentaci svého Slovníku uvedl, význam těchto orientálních literatur lze jasně spatřit především ve dvou oblastech. Jednak se jedná o původní tvorbu těchto národů, jež na má často vysokou uměleckou hodnotu (Efrém Syrský, Dějiny Arménů Mojžíše Chorénského, …), a umožňuje poznat podoby, jež křesťanství dějinně nabíralo mimo hranice římské říše. Zadruhé pak můžeme říci, že již zmiňovaná jazyková bariéra, jež vedla ke vzájemnému odcizení, s sebou mimoděk přinesla i jeden pozitivní dopad, když nám v překladech původně řeckých (a ojediněle latinských) děl do těchto jazyků zachovala díla v původním jazyce ztracená – zmiňme tu vedle některých Aristotelových filosofických děl také např. Epideixis Ireneje z Lyonu, dochovanou v arménštině, či Život Mariin Maxima Vyznavače. Zvláštní kapitolu mezi těmito díly pak tvoří spisy neortodoxní, jež se kvůli ostrakizaci či malému zájmu v řeckořímské jazykové oblasti často nedochovaly, které však byly přeloženy již ve starověku do jednoho z těchto jazyků – a my díky tomu máme možnost poznat blíže autory, které jsme znali jen podle jména, a dokreslit tak často velmi podstatně průběh a význam důležitých teologických diskusí a polemik. Stačí zde zmínit tak významné pojmy jako gnostická nauka, manicheismus, novozákonní apokryfy, nestorianismus či monofyzitismus (miafyzitismus), jež do značné míry známe právě díky těmto literaturám, abychom si uvědomili význam této oblasti patrologie pro současné teologické bádání. Nové objevy nám umožňují doplnit obraz tak význačných postav, jakými byli sv. Antonín (listy dochované v gruzínském překladu), Nestorios (v syrštině dochovaná autobiografie Liber Heraclidis) či Theodor z Mopsuestie, jehož dílo bylo odsouzeno na II. konstantinopolském koncilu a jehož úchvatné křestní katecheze se dochovaly v syrském překladu, Severos z Antiochie, Petr z Kalliniku či Evagrios Pontský, jejichž díla se částečně dochovala taktéž v syrštině. Neměli bychom zapomenout na velké liturgické bohatství těchto východních tradic a stejně tak i na orientální hagiografická díla, na rozdíl od řeckých hagiografických textů nezasažená „reformou“ Simeona Metafrasta z 10. století, který původní řecké texty „opravil“. Biblické i jiné překlady do zmiňovaných jazyků jsou pak dnes velice ceněny i při textově-kritickém zkoumání původního čtení rozličných řeckých či latinských textů. Starowieyski považuje tyto důvody za zcela dostatečné, abychom na své křesťanské bratry Orientu nepohlíželi pouze jako na „chudé příbuzné, ale jako na boháče, kteří se s námi chtějí rozdělit o své bohatství a obohatit nás“ (přednáška autora v pražském Klementinu konaná 11. dubna 2013). V tomto kontextu a v situaci, kdy se doslýcháme o ničení křesťanských blízkovýchodních památek a jejich bohaté kultury, pak zaznívá velmi naléhavě autorův apel, aby se podařilo včas toto dědictví zachránit.

Přikročme však již k obsahu recenzovaného Slovníku. Český překlad se otevírá autorovou předmluvou k českému vydání, seznamem zkratek a čtrnáctistránkovou předmluvou, která ve své první polovině nabízí přehledný úvod do studia orientální patrologie, dostupných edic textů, historiografie východních církví. Druhá část předmluvy pak mapuje prameny, z nichž autor při sestavování slovníku vycházel a naznačuje některé problémy, s nimiž se musel potýkat a jež by proto čtenář měl mít na paměti. V hlavní části nalezneme hesla věnovaná jednotlivým autorům, případně dílům, jejichž autor není znám nebo jistý. Vedle toho nechybějí také přehledová hesla pojednávající o jednotlivých orientálních patristických literaturách, tj. arabské, gruzínské, syrské atd., ale též o hermetické literatuře, manichejských spisech a Nag Hammádí. Hesla doprovázejí také seznamy vydaných edic a sekundární literatury; čeští editoři pak velmi pečlivě každé heslo doplnili také o bibliografii dostupnou v češtině. Heslovou část doprovází takové obrazová příloha – reprodukce orientálních rukopisů, které čtenáře dokáží uvést do starobylosti a vyspělosti křesťanských starověkých kultur Východu.

Slovník se nakonec může pochlubit i bohatou přílohovou částí. Nejprve zde nalezneme obecnou chronologii, která v přehledná tabulce sleduje jednotlivé jednotlivé raněkřesťanské kultury Východu na pozadí obecných dějin mezi 2. a 13. stoletím. Následuje „Seznam biskupů (patriarchů) v hlavních církvích starověkého Východu“, proložené významnými událostmi z dějin té které církve či oblasti. Editoři doplnili slovník také o nadmíru užitečný dvacetistránkový „Místopisný výkladový rejstřík“, který obsahuje vybraná duchovní a kulturní centra východního křesťanství. Snad lze jen litovat, že tento místopisný rejstřík nebyl zařazen do hlavní heslové části.

Redakce podobného slovníku klade nesmírně náročné požadavky na editora a korektory, kteří se musejí potýkat se zhruba dvacítkou starověkých a moderních jazyků, které jsou v textu zastoupeny. Tuto neobyčejně pečlivou a náročnou editační práci na celém slovníku je třeba ocenit a několikrát podtrhnout. Zvláštní oříšek musel pro editory představovat především přepis nelatinských abeced, sjednocení rozličných podob jmen a bezesporu i dohledávání bibliografie a případných nepřesností z původního polského vydání slovníku, které popisuje rozsáhlá ediční poznámka. Nelze se proto divit, že se uživatel slovníku s může občas s nějakou tou chybou setkat – jejich skromný počet je editorům ke cti. Velmi pečlivě se editoři vypořádali s přepisem jmen autorů a názvů děl; je snad pouze škoda, že si nestanovili pravidla pro transkripci řeckých jmen a názvů, jak ukazují některé příklady: „Faustus z Byzantionu“ (s. 115), „Ianouários Kandidatos“ (s. 139) či „Pistis Sophia“ (s. 244). Zvláště nesnadný úkol měli vydavatelé před sebou v podobě zmiňovaného „Seznamu biskupů“ (s. 327–341), kde vedle sebe nacházíme latinizující přepis „Justus“, „Décius“ (sic!) či „Maximus“, ale zároveň řeckou podobu s vyznačenou i nevyznačenou délkou samohlásek „Markion“ vedle „Heraklas“ či „Dionýsios“, případně v přepisu, který neodpovídá českému úzu transkripce řeckých jmen: „Theophilos“, „Salaphakiolos“, „Kýros z Phasis“, „Apolinarios“ (sic). Občas badatel bude muset postupovat pozorně při dohledávání uvedené literatury v moderních jazycích, jmenujme namátkově v angličtině („The Syriac Renaisance“: s. 289, „Bedger, G. P. [místo Badger], The Nestorian and their Rituals“: s. 37; „Comments on on Edition“: s. 154), francouzštině („l’ascèze“: s. 99; „la nation grigorienne“: s. 129; „éveque“: s. 253), němčině („Ätiopischen“: s. 294), španělštině („la antiqua sabiduría“) či italštině („communità“: s. 39, „del martyre copto“: s. 247, „Lineamenti di patrologia Syriaca“: s. 289). Za matoucí považuji, pokud odkaz na kritickou edici děl překládá často jejich název do češtiny, což komplikuje dohledání daného vydání. Občas se překladatelé nedokázali ubránit polonismům („císař Jovián [363 r.]“, odhlédněme od chybného roku Joviánovy smrti [364]). Vzhledem k charakteru díla a náročnosti sazby se ovšem jedná o nepodstatné maličkosti.

Starowieyského Slovník se bezpochyby stane základní příručkou pro studium raněkřesťanských literatur Východu a snad se stane i odrazovým můstkem pro české badatele ponořit se do bohatství, které toto dědictví obsahuje, a prezentovat je i českému čtenáři. Slovník by neměl chybět v knihovně žádného patrologa, zájemce o křesťanský starověk a teologa obecně. Pro českou patrologii pak zůstává vydání Slovníku povzbuzením k většímu zájmu o to, co se děje na poli polské patrologie, která za svůj rozkvět vděčí do značné míry právě inspirativnímu autorově zájmu a úsilí o podporu patristických studií a mladých badatelů. Naši severní přátelé nás totiž svou prací neustále přesvědčují o tom, že se současné patristické bádání neodehrává pouze na západ od našich hranic, nýbrž také v Polsku, jež je Česku „tak blízké dějinami, kulturou a jazykem“ a jež bohužel zůstává „zároveň i tak vzdálené“, neboť se čeští patrologové s polskými kolegy „tak málo … znají navzájem“ (s. 9).

David Vopřada, in: Teologické texty 4 (2013), s. 221-222.

* * *

Průkopnické dílo pol­ského patrologa Marka Starowieyského otevírá možnosti nahlédnout do velice málo známého světa východního křes­ťanství. To je od svých počátků dodnes plné rozmanitých barev a tónů, jež vytvářejí uchvacující krásu a harmonii. Tento bohatý svět byl však dlouho těžko přístupný. Důvodů je více. Kdysi kvetoucí křesťanský život byl v mno­ha východních zemích z důvodů dějinných a politických téměř vyhlazen. Dominantní sebevědomí řeckého a latinského křesťanstva nevěnovalo „provinčním“ záležitostem příliš velkou pozornost. Navíc se emancipační snaha provincií vymanit se z přímé­ho vlivu Byzance projevila i v ideové oblasti a v příklonu k jiným teologickým důrazům, jež byly pochopeny jako hereze a potla­čovány. A také jazyková bariéra dovolila vstup jen specialistům. Teprve v posledních letech se situace začíná měnit. Horizont se díky pilné práci odborníků a díky zájmu většího okruhu lidí o bohatství křesťanské­ho Východu rozšiřuje. Od konce 19. století se postupně rodí nové edice textů Patrologia Syriaca, Patrologia Orientalis, Corpus Scriptorum Christianorum Orientalium, periodika věnovaná východním otázkám, četné studie a pomůcky, jako např. Clavis Patrum Graecorum a Clavis Patrům Latinorum. Neméně významné jsou i práce a edice domorodé.

Objevujeme, že křesťanský Východ nejsou jen společenství vycházející z by­zantské tradice, ale i z tradice arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské. Každá má svá nezastupitelná specifika kulturní, teologická, spirituální. V každé z nich se rozvinuly originální podoby církevního života, mnišství a li­turgie. V každé z nich se objevila řada významných vůdčích osobností, teologů a duchovních autorit. A k nim máme dnes díky Slovníku raněkřesťanské literatury Vý­chodu usnadněný přístup. Časová hranice jejich života, jen výjimečně překročená, je přelom 8. a 9. století, tedy klasické vymezení patrologie. Kromě portrétů osobností a charakteristiky jejich (literárního) odkazu nacházíme ve slovníku i systematická hesla pojednávající o jednotlivých, v podtitulu zmíněných patristických literaturách.

Najdeme tu ještě několik systematických hesel: hermetická literatura, manichejské spisy, Nag Hammádí a hesla týkající se některých spisů, jako např. Diatessarón, Jidášovo evangelium, Kniha listů, Kniha stupňů, Tomášovy skutky a dalších. Původ­ní text je obohacen o rozšíření některých hesel kartvelologických, armenologických a koptských. Odborník v oblasti armén­ského křesťanství H. Utidjian dopsal heslo o významné osobnosti arménského křes­ťanství Řehořovi z Nareku.

Pedagogicky přínosné jsou přílohy. Obecná chronologie podávající komparativ­ní přehled dějin v jednotlivých sledovaných oblastech a dějin obecných od 2. do 13. sto­letí, Seznamy biskupů (patriarchů) v hlav­ních církvích starověkého Východu vycháze­jící od apoštolů vřazují do slovníku nejen linii ortodoxní, ale také linie ariánské, monofyzitské, případně i postavy vzdorokatholiků, Místopisný výkladový rejstřík přináší informace o vybraných duchovních a kulturních centrech.

U většiny hesel jsou uvedeny edice a klí­čová literatura. Navíc je v českém překladu připojen i přehled českých textů, pokud k danému heslu existují. Doplněna byla i nová literatura, která umožňuje další pro­hloubení znalostí a studia.

Ocenit je nutné práci českých editorů i v případě transkripce. Transkripce jmen a názvů je ke čtenáři laskavá a přitom zů­stává navýsost odborná, navazuje na již existující tradici a pro další práci může být vítanou orientací.

Kvalitní grafická stránka, úhledná vazba a ilustrace jsou Mervartovu nakladatelství vlastní.

Je možné se kriticky vyjádřit k nepomě­ru velkého zájmu o monofyzitskou otázku a malého zájmu o dědictví Nestoriovo. Vždyť tohoto dědictví se ujal právě nový patriarchát „celého Východu“ v Seleukeia-Ktésifon. Navíc nové interpretace Nestoriova odkazu a ekumenický dialog s asyrskou církví Východu dnes přinášejí inspirace pro další možné ekumenické směřování.

Slovník raněkřesťanské literatury Východu je tedy branou k hlubšímu poznávání východního křesťanství, jeho dějin, teologie, spirituality. Je to užitečná pomůcka pro teology a všechny, kteří mají o toto bohatství zájem a chtějí se jím nechat inspirovat a ovlivnit.

Václav Ventura, in: Universum. Revue České křesťanské akademie 4 (2012), s. 48.

* * *

Křesťanská tradice, v naší zemi úzce spojená s kulturou, civilizací a vším, co je s ní úzce svázáno (věda, právo, písmo, schopnost adekvátní komunikace s okolním světem…), je tak bohatý fenomén, že to není fráze, když se řekne, že skrze ni máme v našem národě s jinými mnoho společného, stejně jako máme mnoho specifického.

Hned na počátku je nutno vzpomenout na jednu zvyklost, existující hlavně v anglosaské a italské hudební literatuře, kde se využívá dvou adjektiv, která běžný jazyk chápe jako synonyma – např. v angličtině jsou to East a Oriental – k odlišení dvou křesťanských oblastí, jako by to synonyma nebyla: East – překládejme dále jako východní – zahrnuje celé východní křesťanství, zatímco Oriental (překládejme dále jako orientální) z této oblasti vyčleňuje křesťany, kteří nepřijali závěry chalkedonského koncilu (ještě přesnější rozlišení by překročilo záměr této recenze).

Běžný český čtenář interpretuje slova křesťanský Východ jako pravoslavnou církev, obvykle ruskou a obvykle novověkou, a je-li vzdělanější, pak ještě odliší pravoslavné církve ukrajinské a běloruské a do své interpretace zahrne také církve Balkánu – srbskou, řeckou, bulharskou a případně rumunskou. A my musíme v první řadě upozornit, že právě těchto církví se encyklopedie netýká. Je totiž zaměřena na křesťanství orientální (ve smyslu výše uvedeném). Což může být zklamáním pro toho, kdo očekává, že v encyklopedii bude nacházet např. ruské starce, vousaté osoby, píšící pod typickými cibulovitými věžemi ruských cerkví, slavné kappadocké otce nebo stejně slavné syrsko-byzantské hymnografy.

Jak oznamuje podtitul knihy, arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura: jsou to církve arménská, etiopská, koptská a obě syrské (jakobitská a nestoriánská), jejichž autoři jsou v encyklopedii zastoupeni. K nim ještě přistupují autoři gruzínští, kteří by sice měli patřit mezi „neorientální, avšak východní“ křesťany, ale svou historií a hlavně církevní literaturou jsou orientálním literaturám velmi blízko, a literární zdroje arabské, ani ne tak proto, že v arabsky mluvících oblastech vznikala křesťanská díla před expanzí islámu, ale hlavně proto, že mnoho původně nearabských textů (nejen vlastních jmen osobních i místních) přešlo do pozdějších dob v arabské verzi.

Encyklopedie je tedy velmi specializovaná, což musíme zdůraznit jako důležité zejména pro zájemce o ty opravdu orientální křesťanské církve, ale můžeme to poradit i těm, kdo takto specializováni nejsou: dozvědí se z ní mnoho a získají i mnoho podnětů. V českém jazyce existuje už od roku 2005 Kraftův Slovník starokřesťanské literatury a od roku 2008 Encyklopedický slovník křesťanského Východu (autor E. G. Farrugia), avšak ty jsou orientovány jinak. V Kraftově slovníku lze najít autory pocházející ze všech oblastí prvních křesťanských století (tedy i západní, latinské), takže je evidentní, že při srovnatelném stránkovém rozsahu (má 320 stran) informuje o orientální křesťanské literatuře méně. Farrugiova encyklopedie je sice mnohem rozsáhlejší (má 1040 stran), avšak je zaměřena na vše, co se týká křesťanského Východu (nejen Orientu a nejen literatury), takže v ní figurují hesla jako heterodoxní, eklesiologie, Japonská pravoslavná církev apod., termíny vztažené k východním Slovanům, názvy časopisů (samozřejmě novověkých), jména badatelů, biritualistů atd. K tomu je třeba přičíst, že i v dnešní době kapesních počítačových multimédií jeden ocení, když s sebou na konferenci nebo jinam může jako hostující přednášející vzít lehčí než tisícistránkovou knihu. Kraftova publikace je nadto striktně orientována – jak její titul říká – jen na starokřesťanské období (prakticky na patristickou literaturu), zatímco odkazy recenzované knihy přesahují až do 13. století.

Kniha obsahuje přibližně šest stovek hesel, avšak toto číslo je třeba brát jako velmi mlhavé, neboť mezi vysvětleními je i mnoho odkazů na jiná hesla a na ta je někdy víc než jeden odkaz. Nejvíce hesel se týká autorů píšících v syrštině, což ovšem není žádný div, jednak kvůli dávné syrské křesťanské tradici (Antiochie, Edessa), jednak kvůli širokému názorovému spektru syrsky píšících autorů (od nestorianismu přes ortodoxii až po monofyzitismus) a jednak kvůli průběžnému a intenzivnímu vlivu syrských církví (jejich teologie, organizace, terminologie i liturgie) na jiné orientální církve. U hesel (nejen syrských) často je – pokud to má smysl – poznamenáno, zda byl autor nestorián, nebo monofyzita, a kromě děl a jejich stručného obsahu jsou uvedeny i stručné životopisy a odkazy na novodobou literaturu o autorech. Za literárními hesly se ve formě tabulky nachází chronologie výše uvedených církví počínaje od druhého století až do století třináctého. Každá z církví má svůj sloupec a další sloupec je věnován světovým událostem, takže i nezasvěcený čtenář má možnost vhodně včlenit konkrétní události, o nichž se ve slovníku dozví, do dění, které je jeho znalostem bližší. Za tabulkou následují posloupnosti hlav jednotlivých církví křesťanského Orientu, tj. patriarchů alexandrijských a antiochijských, katholiků východosyrských (během času nestoriánských) a arménských a představitelů církví gruzínské a etiopské. Výčty jsou na příslušných místech proloženy daty důležitých historických událostí (mj. koncilů), antipatriarchů a vzdorokatholiků a – s ohledem na to, jak to ve východních křesťanských metropolích chodilo – obsahují i reprezentanty paralelních církví, např. v Alexandrii vedle koptů (pozdějších monofyzitů) i ortodoxních a (efemérních) ariánů.

Na počátku knihy najdeme devítistránkový seznam obsahující zkratky, a to zejména zdrojů, na které se ve výkladu jednotlivých hesel odkazuje. Velmi instruktivní je čtrnáctistránková autorova předmluva, jejíž přečtení (i opakované) lze doporučit každému zájemci o rané křesťanství (i amatérskému konzumentu znalostí). Jen je s podivem, že předmluva je datována do roku 2009, zatímco polský originál Slownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa Wschodu českého překladu je na impresu i tiráži datován do roku 1999.

České vydání doplňují v řadě hesel literární odkazy v češtině, bohatý slovník místních jmen (přes sto hesel, sestavil M. Řoutil), stručná autorova předmluva, kterou napsal specielně k českému vydání, a ediční poznámka, v níž je na čtyřech stránkách vysvětleno, jak byla jména vzniklá nebo asimilovaná v orientálních jazycích případně adaptována na jména běžná v češtině a jak vyslovovat v latince vytištěná slova (jména) plně náležející orientálním jazykům. Obě předsádky jsou použity ke schématům ve formě map, týkajícím se orientálních křesťanů ve středověku – na přední předsádce jsou zachycena jejich centra v Mezopotámii a v Sýrii v 7. a 8. století, na zadní předsádce pak celý Blízký východ na konci prvního tisíciletí se zvláštním ohledem k nestoriánské církvi, která tehdy zasahovala až do Číny.

Evžen Kindler, iliteratura.cz, 27. 1. 2013.

* * *

Česká publikace týkající se patristiky je pro mne vždy malým svátkem, jako kdyby tím docházelo k vyslyšení známé prosby: „Dědictví otců zachovej nám, Pane!“, avšak tentokrát zamýšlené ne pouze ve vztahu k dědictví misie Cyrila a Metoděje, ale ve vztahu k dědictví církevních otců obecně.

V tomto směru mám rád nakladatelství Pavla Mervarta z Červeného Kostelce, které se v posledních letech vytrvale věnuje mj. právě východnímu křesťanství a patristice. Kromě přibývajících překladů starověkých textů (z dosavadních např. Jana Damašského, Melitóna ze Sard, Órigena, v přípravě např. Atanáše Alexandrijského) se jedná i o kvalitní monografie či periodika (Izák Syrský, revue Parrésia).

Do této linie náleží i loni vydaný Slovník raněkřesťanské literatury Východu. Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura z pera významného polského historika kultury a patrologa, katolického kněze Marka Starowieyského (nar. 1927), jehož význam, jak vidíme i z českého vydání, přesahuje hranice polského akademického regionu. Ostatně, se jménem prof. Starowieyského se v českém prostoru nesetkáváme poprvé. Ochutnávku z jeho zde recenzovaného slovníku jsme mohli nalézt v dominikány vydávané revue Salve a jeho dalším v češtině vydaným textem je předmluva v prvním svazku českého překladu Apofthegmat.

Jmenovaný slovník splácí jeden z dluhů české literatury k tomu tématu, tedy k tématu východokřesťanské starověké literatury. V češtině sice již vyšel spíše populární Kraftův Slovník starokřesťanské literatury (Kostelní Vydří 2005) nebo široce pojatý Farrugiův Encyklopedický slovník křesťanského Východu (Olomouc 2008), ale dosud se neobjevil žádný podobný titul vyloženě k na Západě opomíjenému starověkému křesťanství arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské oblasti, navíc takto v přehledném a jednotném „balení“.

Jak již definuje název, jedná se o formát slovníku, který stručnou, avšak hutnou formou nabízí přehled základních osobností, děl, míst a oblastí východního starověkého křesťanství. Po autorově předmluvě k českému vydání knihy a po seznamu zkratek vyskytujících se v textu nám sám autor předkládá stručný přehled dějin i současného stavu bádání a publikování v této oblasti. Po hlavním bloku hesel pak následují přílohy: Obecná chronologie, Seznamy biskupů (patriarchů) v hlavních církvích starověkého Východu, Místopisný výkladový rejstřík a Ediční poznámka, týkající se zejména jazykové stránky slovníku. Součástí knihy jsou také mapy Sýrie a Mezopotámie v 7. a 8. století a Křesťanského Blízkého východu před rokem 1000.

Samotná hesla jsou psána srozumitelně a přehledně a jejich nedílnou součástí je i seznam základní jak světové, tak i české literatury k němu, u níž se však v tomto druhém případě nejedná „o veškerou dostupnou literaturu k tématu v českém jazyce“ (s. 366), jak je deklamováno v ediční poznámce knihy. „Vzdušnému čtení“ hesel jistě napomáhá i zvolený font a řádkování, což si uvědomíme o to víc při srovnání s jinými slovníkovými tituly. Co naopak ladnosti čtení hesel překáží, je jednak absence koncovek u zkratek daného jména při jeho opakovaném výskytu v rámci daného hesla, jednak nikoli ojedinělá zmatečnost abecedního řazení jak hesel, tak i používaných zkratek, ale zamrzí i občasná nejednotnost či zmatečnost v podobě vlastních jmen. Ne vždy je rovněž přehledné používání závorek v bibliografii u jednotlivých hesel, konkrétně odlišení vnitřních závorek, tedy závorek v závorkách. Kontextuální četbě by také napomohla důslednost v křížových odkazech ve slovníku.

Zmíněné nedostatky jsou ovšem margináliemi, kniha ve svém celku je pro svůj obsah i ediční zpracování jednoznačně velmi přínosná. Může posloužit jak odborníkům mnoha oborů, tak pro svou čitelnost a srozumitelnost i jako úvodní četba k tématu jakémukoliv „laickému" zájemci. Spíše této druhé skupině čtenářů jsou nápomocny zejména obecnější hesla k jednotlivým lokálním starověkým literaturám (Arménská, Etiopská, Gruzínská patristická literatura, Nag Hammádí ap.), z nichž lze pak pomocí křížových odkazů pokračovat v četbě konkrétnějších, detailnějších hesel.

Slovník raněkřesťanské literatury Východu je tedy vítanou a doporučeníhodnou knihou, kdy po akcentaci v patrologickém zájmu zejména latinské a řecké patristiky přichází českému čtenáři do rukou svazek pojednávající souhrnně a přehledně o dosud opomíjenějších literárních starověkých památkách, osobnostech atp., který doplňuje to, co doposud na českém trhu, obzvláště v takové souhrnnosti, výrazně chybělo.

Lukáš Drexler, revue.theofil.cz, 26. září 2013

* * *

Ogni lavoro esige i suoi strumenti. In quello scientifico umanistico i dizionari, manuali ed enciclopedie stanno sempre in prima fila d’utilità, come il punto di riferimento e somma di informazioni fondamentali. Per le materie legate all’Oriente cristiano, con tutta la sua grande storia, teologia, liturgia e soprattutto il patrimonio letterario non meno ricco di quello greco e latino, strumenti come dizionari sono particolarmente preziosi, anche perché il loro numero è sempre limitato. Quando poi sono frutto del lavoro di una sola persona, allora giustamente suscitano rispetto e gratitudine.

L’opera presente è traduzione in lingua ceca dell’omonimo dizionario polacco (cf. M. Starowieyski, Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa Wschodu. Literatury arabska, armeńska, etiopska, gruzińska, koptyjska, syryjska, Warszawa: IW PAX, 1999) che però in quest’occasione è stato profondamente riveduto, arricchito e aggiornato. L’Autore è professore emerito di patrologia e di letteratura classica presso diversi atenei in Polonia (Pont. Facolt. Teol.; Univ. di Varsavia) e a Roma (Inst. Augustinianum; PIO), conoscitore e divulgatore noto dell’antichità cristiana, specialista della letteratura apocrifa e monastica, già autore di un dizionario patristico polacco (Poznań 1971) e di diverse voci in quello pubblicato dall’Augustinianum. Il Dizionario orientale completa in qualche modo il suo lavoro scientifico e patristico, accompagnato dal fascino della letteratura orientale e dal rispetto profondo verso quella tradizione ecclesiastica, che sussiste ancora oggi visibilmente nella vita dell’Oriente, malgrado tante difficoltà. Lo scopo del presente Dizionario è chiaro: la tradizione cristiana non si racchiude nella letteratura patristica greca e latina. Per conoscerla intera e vera bisogna andare oltre, ai grandi personaggi dell’Oriente e ai libri pervenutici in lingue orientali: araba, armena, copta, etiopica, georgiana e siriaca, che contengono scritti originali e traduzioni di documenti spesso perduti nell’originale. Ignorando il patrimonio orientale alteriamo, infatti, la storia e lo sviluppo della Chiesa del primo millennio.

La struttura del libro è trasparente. Dopo la duplice introduzione (all’edizione ceca e a quella polacca, più ampia, in cui l’Autore descrive il fenomeno complesso della letteratura cristiana orientale e presenta le fonti utilizzati nel suo lavoro; cf. pp. 9ss e 21ss) e una tavola delle abbreviazioni (pp. 11ss), segue la parte principale del Dizionario. Le singole voci sono espresse in modo fisso. Il nome proprio di persona è riportato nella forma ceca alla quale segue la trascrizione scientifica, anche con le varianti, accompagnata spesso dalla forma latina; ogni tanto è riportato il significato del nome, per esempio, per Iba di Edessa: “Híbá, biskup Edessy (Hībhā, Hibas, Ihīdhā, Ibas)” (p. 134), o per Pacomio, il cui nome in copto significa “aquila” con l’articolo determinativo maschile singolare : “Pachómios (Pahóm) [A(c)hóm – ‘orel’, ‘sokol’, s členem Pachóm]” (p. 235). Poi viene una nota storico-biografica, che riguarda specialmente il patrimonio letterario di ogni per­sonaggio. Per autori più importanti, come Efrem il Siro, i testi singoli sono rag­gruppati secondo il loro carattere (dogmatico, esegetico, liturgico, ascetico, inni, etc.). Le singole opere, per quanto è possibile, sono indicate con il numero della CPG e poi riferite anche con altri strumenti di base. La bibliografia propone edi­zioni nuove dei testi, secondo le versioni orientali, insieme con le traduzioni moderne; segue poi la sezione di studi dedicati all’autore e ai suoi scritti, organizzata in modo cronologico crescente. Una novità importante del Dizionario del prof. Starowieyski, in paragone ad altri strumenti attuali, consiste nel fatto che sono riportati non soltanto testi pubblicati nelle lingue più diffuse, ma anche edizioni, traduzioni e studi nelle lingue slave, troppo spesso trascurati e ignorati. Una parte speciale della bibliografia riporta in lingua ceca indicazioni bibliografiche.

Oltre le voci relative ad argomenti singoli, ci sono anche quelle a carattere ge­nerale o dedicate alle letterature particolari: araba (pp. 54-58); armena (pp. 59-66); etiopica (pp. 102-108); georgiana (pp. 118-129); copta (pp. 182-191) — quest’ulti­ma scritta dal prof. W. Myszor, che è anche l’autore delle importanti voci riguar­danti gli scritti e le tradizioni gnostiche: manichee, pp. 200-203; di Nag Hammadi, pp. 215-229, e altre —; letteratura siriaca (pp. 276-290).

Dopo la parte principale del dizionario sono collocate le tavole cronologicosinottiche di vari ambienti culturali dell’Oriente cristiano dal secondo fino al tredicesimo secolo (pp. 317-325); poi ci sono elenchi di vescovi e patriarchi di Alessandria, di Antiochia, di Persia e di Armenia (pp. 327-341); tavole cronologiche per le chiese di Georgia (pp. 342s) e di Etiopia (pp. 343s). Un altro elenco topografico (pp. 345-364, preparato da M. Řoutil) contiene nomi di centri importanti della vita ecclesiastica dell’antichità; anche toponimi, specialmente al crocevia delle culture e delle lingue, sono riportati nelle diverse forme linguistiche, per es. la città di Adiabene, oltre che nella trascrizione del nome siriaco, è presentata con il suo nome greco, arabo e armeno, dopo di che si trovano le informazioni storiche essenziali. Nella parte interiore della copertina abbiamo due mappe: di Siria e Mesopotamia nel VII e nel VIII secolo, di tutto il Medio Oriente e di Asia centrale attorno all’anno 1000, con localizzazione delle città e delle sedi vescovili principali.

Si dà pure il commento redazionale riguardante le regole della trascrizione dalle lingue orientali con i caratteri latini.

Il Dizionario contiene illustrazioni di manoscritti miniati (cf. pp. 82, 130, 148, 198, 214, 248, 262, 306) riprodotti in bianco-nero, dando almeno l’idea del libro antico orientale. Separatamente si trovano anche esempi di scrittura.

La scelta degli autori e dei libri presentati è sempre arbitraria, ciò che alla fine può lasciare insoddisfatti; però è anche chiaro che in un libro solo non si può scrivere tutto. Nessun libro è perfetto, qualche errore si trova anche nell’opera presente; mi permetto di indicarne alcuni: p. 34: Stanisław Kur è professore emerito della Pontificia Facoltà Teologica di Varsavia, non di Breslavia, come indicato; p. 90: il nome dell’orientalista polacco è J. Woźniak, invece di Woźnak; pp. 49s: nella voce dedicata a S. Antonio è stata omessa l’edizione critica del testo greco della sua Vita a cura di Bartelink in SC 400 (Paris 1994), manca pure un accenno all’edizione della recensione siriaca di R. Draguet (CSCO 417-418, Louvain 1980); p. 51: il libro di S. Rubenson sulle lettere di Antonio è stato ripubblicato a Minneapolis nel 1995; p. 103: il testo dato come modello non è amahrico come indicato, ma in etiopico classico o gə‘əz; ibid.: una trascrizione più corretta del nome di Frumentius, l’apostolo di Etiopia, sarebbe Fərem[ə]naṭos o Ferēm[e]nāṭos, cf.Encyclopaedia Aethiopica 4, 484; ibid.: la Topographia christiana di Cosmas Indicopleustes si legge nell’edizione critica di W. Wolska Conus in SC 148, 159 e 197 (Paris 1968, 1970, 1973), che sostituisce quella della PG; p. 106: il titolo dell’articolo è “Żywot Adama i Ewy według synaksariów etiopskich” invece di “etiopských”; p. 143: il titolo del libro è L’asceticon copte de l’abbé Isaïe invece di Isad’e; p. 182: il titolo coretto dell’articolo di R.-G. Coquin è “Saint Constantin, évêque d’Asyūṭ”; p. 183: “Histoire des littératures” invece di “litératures”. Mi domando se è giusto scrivere i nomi degli autori classici indicando le vocali lunghe con accenti acuti, per es. Sózomenos, Theodórétos (p. 103), forse è una regola della lingua ceca? ma allora perché Ktésifon invece Ktésifón (gr. Κτησιφῶν, pp. 77, 206, 362)? La trascrizione dei nomi siriaci mostra anche altre incoerenze, però quest’argomento divide gli orientalisti da sempre.

Il Dizionario del prof. M. Starowieyski sarà senz’altro uno strumento molto utile e indispensabile per tutti gli studiosi e gli studenti delle letterature antiche orientali che conoscono la lingua ceca; altri possono sfruttare almeno la bibliografia. Ma questo potrebbe diventare anche una lettura molto interessante per quanti desiderano conoscere meglio l’Oriente cristiano nelle sue ricchezze inesauribili.

Rafał Zarzeczny, S.J., in: Orientalia Christiana Periodica, vol. 79, fas. I, Roma 2013, s. 272‒274.

* * *

Edice Pro Oriente nedávno přišla se zajímavou novinkou, která se zabývá světem východního křesťanství a pokrývá tak prostor, který na českém knižním trhu nebyl dlouho podrobněji zmapován.

Touto knižní novinkou je dílo významného polského patrologa Marka Starowieyského Slovník raněkřesťanské literatury Východu. M. Starowieyski patří k předním badatelům východního křesťanství a jeho slovník přehledným způsobem představuje nejvýznamnější osobnosti tohoto okruhu spolu s jejich díly z období prvního tisíciletí n. l. K oblastem, na něž se slovník zaměřuje, patří zejména křesťanská literatura arménská (apoštolské gregoriánské křesťanství), gruzínská, koptská, etiopská, syrská (jakobitská, nestoriánská) a arabská. Původní Starowieyského text, vytvořený ve spolupráci s evropskými orientalisty, je navíc doplněn o některá hesla z pera předních českých badatelů.

Křesťanská orientalistika tak zde nachází svou první příručku v českém jazyce. Akcent na křesťanskou literaturu s vyloučením literatury latinské a řecké je v případě tohoto slovníku pochopitelný, uvědomíme-li si, že právě arménská, gruzínská, koptská, etiopská, arabská a syrská kultura jsou v tomto ohledu většinou přehlíženy a marginalizovány – přitom řada významných křesťanských děl se dochovala právě díky překladům z těchto jazyků. Východokřesťanská literatura sloužila jako svého druhu most mezi světem antiky a středověku, přičemž tradičně balancovala na pomezí hned několika různých kulturních okruhů. Její „pomezní“ charakter je dán mimo jiné i geograficky – vznikala v oblasti, která byla zároveň i kolébkou monoteistických náboženství a jejich synkretických odnoží. Je bezpochyby jedním z významných pramenů k poznání evropské kultury, avšak pramenem nesnadno přístupným (zejména kvůli nepříliš rozšířené znalosti orientálních jazyků a rovněž kvůli fragmentaci tohoto vědění, kdy se jednotliví badatelé specializují výhradně na svou úzkou doménu). Východní křesťanská literatura však poskytuje nejen dosud nepříliš známý pohled na evropské dějiny, které ji často opomíjely jako dílo „schismatických heretiků“, ale zároveň slouží, a to zejména, jako významný zdroj poznání duchovní kultury Předního a Středního východu.

Slovníková hesla zahrnují podrobné informace o jednotlivých autorech, jejich životě a díle. Jedná se o významné osobnosti východního křesťanství zejména z období 4.–9. století i o autory pozdější, kteří o dané problematice zanechali informace či přispěli k překladům východní křesťanské literatury. Nepřekvapí proto, že ve slovníku najdeme například heslo týkající se jakobitského patriarchy a slavného historika z doby křížových výprav Michaela Syrského, autora Kroniky, jež je významným pramenem nejen pro historiky a religionisty, ale také zdrojem poznání pro studium syrské literatury.

Starowieyského Slovník rovněž obsahuje podrobně zpracované odkazy věnované patristické literatuře jednotlivých kulturních okruhů, doplněné o ukázky písma, stylu raně středověkých manuskriptů aj. S ohledem na poskytnutí celkového přehledu by však bylo z pohledu čtenáře snad vhodnější, aby byla tato hesla rozepsána spíše formou rozsáhlé úvodní studie – podobný komplexní text v českém prostředí zatím chybí a úvodní studie ve slovníku se věnuje pouze historii a aktuálnímu stavu východní patristiky coby vědecké disciplíny. Hlubší a detailnější analýza křesťanství jednotlivých kulturních okruhů, způsobu jeho přijetí a dalšího vývoje by rovněž nebyla v tomto případě na škodu – například problematika arménské apoštolské církve z hlediska samotné konverze a následného monofyzitismu zde není zcela uspokojivě vysvětlena.

Statě k jednotlivým okruhům patristické literatury autor doplnil o základní a specifikovanou bibliografii (k jednotlivým tématům, jako jsou dějiny, literatura, liturgie, filozofie aj.) a o seznam nástrojů ke studiu (slovníky, gramatiky).

Důležitým doplňkem jsou i informace o aktuálním stavu výzkumu jednotlivých patristických disciplín a údaje ohledně časopisů a edičních řad, které se danou problematikou zabývají. Biografická slovníková hesla obsahují vždy odkaz na dílo konkrétního autora a na odbornou literaturu k tématu. Kniha je navíc doplněna o mapy, ukázky různých písem orientálních jazyků, rozsáhlý rejstřík toponym a o detailní seznamy patriarchů a katholiků východních církví.

Starowieyského Slovník tak slouží českému čtenáři k přehledné orientaci v problematice východní patristiky, kterou může díky četným odkazům na další odbornou literaturu nadále prohlubovat.

Petra Košťálová, in: Nový Orient 2 (2013), s. 72.

Přinášíme vám barevné verze ilustrací, které naleznete v knize.