Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve připravil kolektiv autorů pod záštitou moskevského patriarchy Alexije II. (1929–2008).
Před krátkým časem vyšel v dvojjazyčné (česko-ruské) verzi pozoruhodný církevní dokument nazvaný Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve. Jde o jedinečný pokus o ucelenější formulaci sociálního učení ze strany oficielních přestavitelů této veliké a vlivné církve, jejíž duchovní, kulturní i politický význam a vliv zasahuje kromě Ruska a okolních zemí i do mnoha dalších států světa. Biskupský sněm Ruské pravoslavné církve, který schválil tento dokument v roce 2000, představuje nejvyšší kanonickou, věroučnou a administrativní autoritu této pravoslavné autokefální církve, která čítá dle různých odhadů 100–200 milionů věřících.
Dokument Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve, vypracovaný úsilím speciální komise, jíž předsedal tehdejší šéf Oddělení pro vnější církevní vztahy Moskevského patriarchátu, metropolita smolenský a kaliningradský Kirill (který se v roce 2009 stal patriarchou moskevským a veškeré Rusi), byl přijat a schválen Biskupským sněmem (Posvátným synodem) Ruské pravoslavné církve a vydán v Moskvě v roce 2000. Tento dokument se v roce 2008 dočkal dokonce aktualizace, ovšem úpravy v něm nejsou již v tomto vydání zohledněny. Pro zajímavost či přístupnost lze číst a srovnávat jinojazyčné verze dokumentu dostupné na internetu. Dokument je vyjádřením úkolu a potřeby církve zaujmout stanovisko k sociálním otázkám z křesťansko-etického hlediska, posuzovat a hodnotit svou identitu a roli ve společnosti, politická a ekonomická zřízení, reálně existující instituce, případně další aktuální etické otázky širokého společenského dosahu.
(…)
Podobně jako v katolické tradici sociálního učení církve (katolické sociální nauky), jde o nalézání společné platformy hodnocení a postojů s určitou formou závaznosti vzhledem k věřícím, nikoli však s nároky na neomylnost ve věcech mnohdy časných a rychle proměnných. Ruská pravoslavná církev se takto rozhodla s jistou mírou autority předložit tento dokument jako návod a inspiraci svým věřícím a jistě i jako výzvu k diskusi s jinými tradicemi sociálních učení křesťanských církví. Podle Preambule tento dokument Ruské pravoslavné církve představuje „základní body jejího učení v otázkách vztahů církve a státu i v řadě dalších společensky významných problémů“, dále že „odráží oficiální pozici Moskevského patriarchátu ve vzájemných vztazích mezi církví, státem a světskou společnosti“ a „stanovuje řadu závazných pravidel“ (s. 19). Na konci dokumentu je zdůrazněn charakter a stupeň závaznosti dokumentu pro kanonické církevní instituce a je dokonce uvedeno, že „Podle míry změn státního a společenského života a po objevení nových problémů významných pro církev se mohou základy její sociální koncepce rozvíjet a zdokonalovat“ (s. 129).
Dokument se věnuje i mnoha otázkám, které jsou jinak kupříkladu v katolické tradici částečně upraveny kodifikovaným církevním právem. V pravoslaví není však kanonicko-právní úprava průběžně aktualizována tak jako v katolické církvi. Právní řád pravoslavných církví „…je tvořen především právními dokumenty z prvního křesťanského tisíciletí, z nichž mnohé jsou dnes již obsoletní a vznikly v naprosto odlišné situaci sebereflexe církve…“. Mnohé věci z tohoto dokumentu lze tedy považovat za obdobu kodifikovaných právních ustanovení, která mají váhu právní závaznosti.
(…)
Dokument Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve vyjadřuje závazně mnohé pozice a postoje pro oblast ruského pravoslaví, jedná se v tomto smyslu o první takto komplexně pojatý dokument týkající se sociálních otázek, který, zdá se, bude i dále rozšiřován a aktualizován. Dokument jako celek je bezesporu zajímavým příspěvkem k úvahám o aplikaci křesťanských hodnot ve společnosti ze strany představitelů křesťanských církví, v mnohém logicky konvenuje s etickými pozicemi jiných tradic, některé pohledy jsou však odlišné, mnohdy vycházející ze specifické tradice a situace Ruské pravoslavné církve. Je obtížné dokument srovnávat s dlouhou tradicí katolické sociální nauky, která je logicky komplexnější, historičtější a v mnohém podrobnější, vystihující více aspektů a barvitosti jednotlivých problémů. Přesto byl v této stati i v jejím poznámkovém aparátu učiněn určitý pokus o vystižení některých rozdílů a akcentů, které mohou posloužit jako východisko definování odlišných pozic. Rozdíl je také jistě v tom, že ačkoli Ruská pravoslavná církev, ačkoli je velká počtem svých věřících, má převažující charakter národní, místní církve, a proto je otázkou, zda dokument srovnávat s celkem katolické sociální nauky, nebo spíše s dokumenty regionálních církevních autorit (kupříkladu biskupských konferencí jednotlivých států či kontinentů apod.).
Vůle k dialogu o věcech sociálních se projevuje již v současnosti, a to ve smyslu hledání společné platformy a jednotného hlasu v postoji proti sekularismu v Evropě a jeho morálním konsekvencím. Pravoslavný biskup vídeňský a rakouský Ilarion Alfejev v rozhovoru z roku 2005 hovoří dokonce o jakési katolicko-pravoslavné alianci v etických a sociálně-etických záležitostech a vyjadřuje naději, že jednota postojů by mohla panovat v této oblasti spíše a dříve, než ve věcech teologicko-dogmatických.
(…)
(redakčně a jazykově upraveno)
R. Míčka, „Význam a přínos dokumentu Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve“, in: Revue církevního práva 47/3 (2010), s. 225–238.
Není v našich krajích běžné mít možnost se v českém jazyce seznamovat se soudobými pravoslavnými teologickými a praktickými koncepcemi místních pravoslavných církví. Je zapotřebí říci také to, že ucelené a propracované koncepce usilující o adekvátní odpovědi pravoslaví na řadu současných situací a otázek jsou až do našich dnů výjimečné. O to větší hodnotu má proto tento počin nakladatelství Pavla Mervarta přinášející radu zajímavých a inspirujících odpovědí na otázky, které si musí často klást pravoslavní věřící i jejich pastýři nejenom v Rusku, ale také u nás a všude ve světě. Není bez zajímavosti, že právě Sociální koncepce Ruské pravoslavné církve patří od svého prvního ruského vydání v roce 2000 k nejčastěji citovaným a také vysoce ceněným dokumentům i v prostředí západních křesťanských denominací a že byla již před časem přeložena do celé řady světových jazyků.
Co tedy můžeme v knížce najít? Myslím, že především kvalitní pravoslavnou teologii, kterou je celý dokument, opírající se o biblickou zvěst a o svatootcovskou tradici, nesen od první až do poslední stránky bez toho, aby vstupoval na pohodlnou platformu liberalismu a relativismu nebo se utíkal k bezobsažnému a pýchou se nadýmajícímu fundamentalismu.
Knížka obsahuje a rozpracovává v 16 kapitolách následující témata:
- Základní teologická východiska;
- Církev a národ;
- Církev a stát;
- Křesťanská etika a světské právo;
- Církev a politika;
- Práce a její plody;
- Vlastnictví;
- Válka a mír;
- Zločin, trest, náprava;
- Otázky osobní, rodinné a obecné mravnosti;
- Zdraví jednotlivce a národa;
- Problém bioetiky;
- Církev a problémy ekologie;
- Světská věda, kultura a vzdělání;
- Církev a světské sdělovací prostředky;
- Mezinárodní vztahy;
- Problémy globalizace a sekularizace.
Skutečnost, že je kniha zpracována na dobré úrovni současného teologického i společenského a vědeckého poznání, je zřejmá z každé kapitoly, a i proto lze knížku doporučit všem, kdo se na praktické nebo teoretické úrovni vážně zabývají vztahem církve a státu anebo se chtějí v této problematice lépe zorientovat. Další skupinou čtenářů a uživatelů této publikace budou u nás nepochybně všichni lidé, kteří se profesionálně zajímají o jednotlivá v knížce rozpracovaná témata nebo se uvedenými tématy zabývají v prostředí církve. Zvláštním a někdy problematickým specifikem publikace může být pro českého čtenáře v podstatě optimistické hodnocení národa, státu a vlády z křesťanského hlediska a také zajímavě zpracovaná idea národa a patriotismu v úvodních kapitolách.
Knížku, která u nás vyšla s požehnáním J. B. metropolity Kryštofa a také s požehnáním J. S. patriarchy Ruské pravoslavné církve Kirilla při příležitosti 30. výročí Zastupitelství Ruské pravoslavné církve v Karlových Varech, lze jednoznačně doporučit všem, kdo se v církvi pokoušejí hledat odpovědi na řadu otázek současného světa, a pochopitelně i pracovníkům církve, kteří se svojí prací obracejí k soudobé společnosti a současnému člověku. Vydání je ve druhé části doplněno původním textem v ruském jazyce.
R. Juriga, Hlas Pravoslaví 12 (2009), s. 21–22.
