Připravujeme | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Z úvodu:

Moje časté a někdy i dlouhodobé pobývání v Egyptě v průběhu první dekády tohoto století nemělo jako svůj prvotní cíl poznávání míst spojených s koptským křesťanstvím. Nebylo však možné si nevšimnout plnokrevné síly a nezdolnosti Koptů, kteří, ač v menšině, neztrácejí vědomí své vlastní identity, v níž se spojuje staroegyptské kulturní dědictví s živou vírou v záchranu od zla a ve věčný život, jak jej nabízí Ježíš Kristus – Bůh a Spasitel. Šestiboké kříže na věžích koptských chrámů na mnoha místech konkurují srpkovým špičkám minaretů. Volání z mešit sice zaplavuje osídlenou krajinu a nesmí být rušeno, ale ve skrytu klášterů a chórů zaznívá neméně vitální rytmická recitace starobylé posvátné liturgie.

Na ulici se Koptové často poznají podle vzhledu. V krajích nilské delty si mnohé rodiny uchovaly typické egyptské rysy – vysokou, mohutnou postavu, světlou barvu pleti, hranaté tváře, široké rty, velké ruce a chodidla. „Jsme děti faraónů,“ říkají s oblibou, a skutečně se mnozí a mnohé podobají vyobrazením na staroegyptských reliéfech a sochách. V nilském údolí je koptské osídlení sice soustavnější, ale Saídové – Jihoegypťané – jsou drobnější a tmavší, podobnější Núbijcům, Etiopům a Arabům. Liší se i oblečením. Na severu se nosí džíny, trička, košile, na jihu dlouhé tuniky zvané džalábíje. Jižané mají na hlavách čapky nebo turbany stejně jako muslimové, zatímco jejich ženy se výrazně odlišují od muslimek. Nezakrývají si vlasy, leda proti slunci malým šátkem nebo kšiltovkou. Ty starší nosí černé šaty s délkou pod kolena nebo dlouhé kalhoty.

Křesťan se většinou pozná ve chvíli, kdy se představí. Mívají staroegyptská jména jako Mína, Bišoj, Pachúm, Wissa, Meri, Mei, Virina, anebo jména koptských patronů jako Michail, Girgis, Butrus, Matta, Tadrus, Maria, Marina, Dimjana. Někdy hrdě ukáží vytetovaný kříž na zápěstí. Příjmení jako Ghálí, Habíb, Sawíris, Fanús nebo Labíb prozrazují příslušnost k významným koptským rodinám.

Kopt znamená v pravém smyslu slova Egypťan. Kyptos nebo Eukyptos klasických řeckých záznamů přešlo do evropského povědomí jako Egypt. Původně to byl egyptský název starověké metropole Memfidy – Het-ka-ptah, „Chrám Ptahova ducha“. Koptové dodnes používají svůj původní jazyk v liturgii, a mnozí se jej znovu aktivně učí. Arabština v Egyptě převládla v desátém století, po třech staletích postupného osídlování z Arábie a nastolení islámské správy. Stala se úředním jazykem. Egypťané se ale vytrvale brání používání formální arabštiny, vzešlé z jazyka Koránu. Jejich „arabština“ je jedna z nejznámějších a nejrozvinutějších hovorových variant s mnoha původními prvky. Své zemi říkají Masr, což je původně židovské a arabské pojmenování pevnosti Misr na místě dnešní Káhiry.

Nabízím v této knížce třináct krátkých reportáží z koptských poutních míst. Je to pouhý výběr z mnoha, které jsem měla příležitost poznat. Ale i ta poznaná jsou pouhý zlomek. Posvátná místa raší na březích Nilu i v poušti jako o závod. Koptové jsou poutníci ve vlastní zemi a pilně ji „obdělávají“, aby plodila další květy svatosti, jejichž nebeské vůně se mohou nadechnout i generace dalších.

První oddíl má proto název „Poutníci v zemi na Nilu“. V základu koptské pouti je putováni dítěte Ježíše, jeho matky a pěstouna. Tuto tradici představím v úvodním pojednání, po němž následují čtyři zastavení z mnoha na trase svaté Rodiny nilským údolím. Její itinerář se stal pro Kopty totéž co hadždž pro muslimy. Neméně významné a oblíbené jsou pouti do pouštních klášterů. Egypt je kolébkou mnišství, kde se učili životu „ve společenství andělů“ duchovní otcové Východu i Západu, mezi nimi Jeroným, Evagrius, Efrém, Jan Kassián. Přehledně je o počátcích egyptských mnišských sídel napsáno v úvodní kapitole druhého oddílu, po níž následuje pouštní „safari“ od severu na jih se zastávkami v pěti klášteřích s různorodým charakterem. V poslední části se zobrazuje nejnovější historie koptského života – stavba nových chrámů. Vnější podoba i materiál náležejí moderní době, ale vnitřní uspořádání a posvátné liturgické dění uchovává neměnnou krásu. Typologie koptského chrámu je stručně popsána v úvodní kapitole oddílu „Staví se nový chrám“. Čtyři portréty novodobých staveb jsou ukázkami obdivuhodného nasazení Koptů v různých přírodních i lidských podmínkách – ve městě, na poušti, ve skalách. Novodobé chrámy se také stávají cílem poutních skupin k oboustrannému povzbuzení, těch, kdo putují, i těch, kdo poutníky přijímají.

Dovětkem tohoto trojčlenného koptského itineráře je portrét muže, v němž se spojil ideál poutníka, poustevníka, duchovního otce, stavitele chrámu, světce. Patriarcha Kiril VI., který toto všechno prožil v bouřlivých letech 1902–1971, naplňuje záměr všech koptských poutí – „dotek svatosti“.