Uplynulo více než století od začátku první světové války a také od zahájení jedné z nejkrutějších genocid světových dějin. Nikoliv náhodou některé parlamenty a instituce, včetně českého, přijímaly usnesení odsuzující genocidu, jichž se dopustila Osmanská říše na začátku války na arménském obyvatelstvu. Není to celá pravda. Autoři dokládají, že osmanská genocida dopadla v nemenší intenzitě také na Asyřany a Řeky, kteří dosud jakoby stáli ve stínu hlavního úderu vedeném proti Arménům.
Odpovědnost za bojové neúspěchy osmanské armády byla svalena právě na Armény a režim je považoval za kolaboranty spolupracující s carským Ruskem. Proto již začátkem roku 1915 byli odzbrojeni a zlikvidováni arménští vojáci sloužící v armádě. Na jaře téhož roku pak přišla „na řadu“ arménská elita. Koncem dubna bylo uvězněno na 750 arménských intelektuálů v Cařihradě. Záhy další v ostatních oblastech Osmanské říše a teror se rozšířil proti celé komunitě. Odhaduje se, že bylo celkem zavražděno asi 1,5 milionů Arménů a statisíce Asyřanů a Řeků.
Tak obrovské tragické události pevně zakotvily v národním dědictví a paměti uvedených národů a staly se rovněž předmětem rozsáhlého historického výzkumu. Nicméně světová historiografie stále fakticky postrádá pokus o komplexní zachycení a osvětlení genocidy. Měli bychom spíše říci, že chyběl. Trojice českých autorů totiž velice zdárně připravila vůbec první pokus komplexně, v celé šíři a v souvislostech, podchytit na akademické úrovni zmíněné události.
Práce Katastrofa křesťanů je velmi dobře strukturovaná. V úvodní části knihy, nazvané Osmanská říše a její křesťanské menšiny, autoři zmapovali genezi a proměny vztahů Osmanské říše k jejím křesťanským menšinám v průběhu celého 19. století až do roku 1914. Již jen tato část je sama o sobě unikátní. Autoři zde vycházejí z krátkého nástinu historie změn říše v 19. století, od Tanzímatu po vstup do první světové války. Na tomto pozadí studují změny v postavení menšin a hlavně jejich vnitřní vývoj, včetně např. vzniku arménských revolučních stran (s. 60).
Autoři osvětlili mj. i příčiny růstu protiarménských a obecněji protikřesťanských nálad v Osmanské říši. S jistým zjednodušením je možné konstatovat, že se jednalo o emancipační procesy v jednotlivých křesťanských komunitách a o spojování těchto komunit s těžkými zahraničně-politickými a zvláště vojenskými prohrami, které utrpěla Osmanská říše právě ve druhé polovině 19. století. Proto křesťané čelili obviňováním ze spojení s carským Ruskem, ale nejen s ním. Tato obvinění nabyla pak dále na síle po vypuknutí světové války a s prvními válečnými neúspěchy osmanské armády. Možná, že by zde mohla být i krátká zmínka o formování arménských dobrovolnických družin. Ty v síle asi 9 000 vojáků vznikly v rámci ruské armády po začátku první světové války. Na jejich vyzbrojení uspořádala arménská komunita celosvětovou sbírku, což pak sloužilo jako důkaz, pokud ho bylo vůbec třeba, kolaborace Arménů s nepřítelem Osmanské říše.
Genocidu Arménů a dalších národů máme spojenou především s počátkem války, avšak autoři přesvědčivě ukazují, že časový rámec byl výrazně širší. Omezené protikřesťanské pogromy před válkou přerostly po jejím začátku v genocidu, která se však protáhla až do roku 1923. Těmto událostem je věnována druhá a nejobsáhlejší část knihy. Logicky vychází z příprav orgánů Osmanské říše na genocidu, včetně zřízení tzv. Speciální organizace, která řídila a organizovala deportace. V rozsáhlé první kapitole autoři systematicky a důkladně, až na úroveň jednotlivých vilájetů, zdokumentovali průběh deportací a vyvražďování Arménů. Zaznamenávají také jejich odpor vůči postupu Osmanské říše a také politický, ekonomický a náboženský podtext genocidy. Uvedené aspekty by sice patrně vyžadovaly širšího rozpracování, ale samy o sobě jsou námětem pro samostatný výzkum a zpracování.
Obdobným způsobem, byť pochopitelně s ohledem na specifika, autoři podchytili genocidu Asyřanů a Řeků. Svoji analýzu doprovodili množstvím impresivních dobových fotografií a mapkami, jež ukazují směry deportací, ať v rámci jednotlivých vilájetů či v rámci celé Osmanské říše.
Třetí část knihy, jež je nazvaná Dědictví vyvražďování: život po katastrofě, zaměřili autoři pozornost na období po masakrech. Zkoumali, mj. jak se promítly do dalšího života a existence dotčených národů, Arménů především. Nejedná se sice o pokus o psychologickou sondu, i když její prvky nepostrádá, ale o podchycení formativních dopadů na další osudy arménského národa. Jak v Arménii, tak v diaspoře.
Součástí výzkumu je také náhled do dalších turecko-arménských vztahů. Zjednodušeně: Turecko dodnes striktně popírá, že se jednalo o genocidu. Podle autorů naproti tomu Arméni považují genocidu a boj za její uznání za „ustavující kód národa“ Arménů. Stejným způsobem sledují rovněž vývoj v případě Asyřanů.
Specifikum situace Řeků vyplývalo z řecko-turecké války a z mírové smlouvy. Fakticky násilná výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem vložila spolu s dalšími tehdejšími faktory mezi oba státy až osudné, dodnes trvající latentní nepřátelství, jen mírně skryté pod povrchem relativně klidných oficiálních vztahů.
Náš přehled ukončíme poslední částí knihy nazvané opět symbolicky Otázky, odpovědi a širší kontext. Autoři se v ní zaměřili na problémy, jejichž rozbor by ve vlastním textu působil rušivě a nezapadal by do něho. Zkoumali zde proto mj. podíl německého císařství, ale také třeba Kurdů na genocidě. Hlavně ale sledovali odraz represálií v českém dobovém tisku a v arménské či asyrské kultuře a také v řecké literatuře. Stručný rozbor ukončeme odkazem na úctyhodný seznam pramenů a literatury, z něhož autoři čerpali a na odpovídající poznámkový aparát.
Nejsem si jistý, ale myslím si, že předložená práce nemá ve světě obdobný protějšek. Kniha je výtečně zpracovaná, nepouští se do spekulací, má výbornou strukturu a je bohatě dokumentovaná. Je brilantní ukázkou toho, k jak pozitivním výsledkům může vést neformální spolupráce znalých autorů několika různých oborů: religionisty/etnografa (mgr. M. Řoutil, PhD.), etnografky/ historičky (dr. P. Košťálová, PhD.) a historika/politologa (dr. P. Novák, PhD.). Domnívám se, že by bylo dobré uvedenou práci navrhnout na ocenění a přeložit do cizího jazyka. Velice by si zasluhovala, aby nezůstala omezená pouze na česko-slovenský jazykový prostor.
Bohuslav Litera, Slovanský přehled (1/2018), s. 167–169.
Zahlédneme-li název této knihy vystavené například ve výloze knihkupectví, napadne nás, že jde o publikaci věnovanou dnešnímu stavu. Přiblížíme-li se k ní, pak přečteme i podtitul vytištěný poněkud menšími písmeny a zjistíme, že jde o katastrofu z doby před cca sto roky, tedy sice ne moc starou, ale přesto odlišnou od té dnešní. Ano, kniha je věnována tomu, co se dělo takříkajíc na Blízkém východě ve výše zmíněné době.
V té době se toho událo mnoho, například proběhla první světová válka, došlo ke změnám nejedněch státních hranic, ke vzniku nových států v Evropě i na Blízkém východě, dvěma revolucím v Rusku, zjevení Panny Marie ve Fatimě, rozvoji rozhlasu a organizované civilní letecké dopravy a četným jiným událostem, takže se k psaní v novinách nabízelo mnoho témat. To, o čem pojednává recenzovaná kniha, tak snad mizelo z veřejné informační sféry.
Existovali – i v naší zemi – lidé, kteří přijímali a dále zpracovávali a sdělovali zprávy o genocidě Arménů; při vší úctě k nim a k jejich činnosti musíme přiznat, že si téma arménské genocidy žádalo mnohem víc, a to v několika směrech – uveďme zde jen hloubku (o významu víry a církevní organizace) a šířku (co vlastně slovo Arménie znamenalo pro běžného Čecha už jen po stránce geografické). A doplňme, že tyto a podobné nedostatky se vyskytují dodnes. Vyskytují se u nás i jinde. Jako výstižnou ilustraci mohu uvést odpověď německého teologa a vzdělaného muzikologa na nabídku přidat do pořadu o staré liturgické hudbě něco o hudbě Arménů: „To nemá cenu; když u nás někdo slyší slovo Armén, má jedinou asociaci: prodává koberce.“
O tom, že se genocida týkala i jiných menšin – jak čteme v podtitulu –, už snad u nás na vědomí nebral nikdo. Řekněme si upřímně: co si čtenář představí, když slyší nebo vidí slovo Asyřané? Nejspíš to, co si přinesl ze školního dějepisu, totiž že Asyřané žili v hlubokém starověku a nějak souvisejí s Židy, Babylonem a možná i Chetity a Sumery. A zatím termín Asyřané má hlubokou interpretaci v souvislosti s křesťanským středověkem i novověkem. A – jak se z knihy dozví – i s genocidou křesťanů v zanikající Osmanské říši.
[…]
V Osmanské říši však byli, byť v menším počtu, i latinští katolíci, byzantští křesťané různých liturgických jazyků (řečtiny, církevní slovanštiny, gruzínštiny a západní syrštiny), sjednocení i „pravoslavní“ (jak byli běžně nazýváni ti nesjednocení), a evangelíci. O tom najdeme více informací zejména v první části knihy. Ta nese název „Osmanská říše a její křesťanské menšiny (od 19. století do roku 1914)“. Knihu lze tedy doporučit i těm, kdo se výslovně o genocidu nezajímají, ale mají zájem vědět více o vlastnostech východního křesťanství.
Druhá část se nazývá „Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)“ a pojednává velmi detailně – z hlediska časového i geografického – o pronásledování. Obsahuje řadu tabulek s konkrétními počty obětí. Mnohé odstavce se čtou jako „krváky“, protože jde o prostý popis, co se kde dělo. Nechci zde popisovat víc, abych čtenáři nestrhl nit celého „příběhu“. Právě ty popisy konkrétních dějů činí náplň knihy bohatou jak co do obsahu, tak i do rozsahu: sdělení, že kniha má 550 stránek, se týká stránek, v nichž nejsou zahrnuty poznámky; pro ně je třeba připočíst dalších téměř sto stránek a pak ještě ty pro další dodatky, obvykle tvořící závěr.
Třetí část je vystižena svým názvem: „Dědictví vyvražďování: život po katastrofě“. Seznamujeme se v ní s životem uvedených křesťanských národů, když pronásledování ustalo. Jde jednak o vliv pronásledování na národ sám a jednak o vliv na vztah jiných národů a mezinárodní politiky na reflexi pronásledování. Jak poznáváme z postojů naší veřejnosti k arménskému národu a jeho historii, existují zde – jemně řečeno – značné rezervy, ale problémy mají i národy, které pod Osmanskou říší vyznávaly jiná odvětví křesťanství. Myslím, že znalost toho, jak se svět postavil k nim, ilustruje jednak bohatství, jež křesťanství dává světu, a jednak ukazuje pohled na známější záležitost arménské genocidy z jiných stran než z té naší, západní.
Čtvrtá část má název „Otázky, odpovědi a širší kontext“ a je složena z osmi vzájemně dost nezávislých témat – jmenujme namátkou vybraná dvě: (1) vztah Kurdů a křesťanů, (2) arménská genocida v umění.
[…]
Brzy nato, když publikace vyšla, jsem v televizi vyslechl dost primitivní argumentaci, která ji zasazovala do kontextu ideologických frází o dnešních migrantech. Doporučuji se nenechat takovým parazitujícím uvažováním znechutit a číst knihu jako publikaci přísně odbornou, ale přesto srozumitelnou i pro laika; vždyť byla systematicky připravována ještě v době, kdy dnešní tzv. politicky korektní uvažování nestrašilo ani v nejšílenějších myslích mluvčích české veřejnosti.
Evžen Kindler – TeDeum (5/2017).
Průvodce genocidou – a co bylo potom
Není zvykem, aby česká humanitní věda stála v celosvětovém měřítku na předních pozicích ve studiu a zpracování některých ze současných témat. Výjimky jistě existují, ale přiznejme si, je jich jako šafránu. Je proto radostnou povinností upozornit čtenáře na knižní počin, který parametrům odpovídá.
Knižní tip chce představit monografii, která jako jedna z prvních na světě předkládá vědecké zpracování šíře temné epochy konce Osmanské říše. Nese název Katastrofa křesťanů. Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši 1914-1923, když zde nejde jen o známou otázku genocidy Arménů, která je dodnes ožehavou otázkou ve vztazích Evropy a Turecka, ale předkládá i vyvražďování a deportaci dalších dvou národnostních skupin - Asyřanů a anatolských a pontských Řeků ve studovaném období. „Předkládaná monografie patří ve světovém kontextu vůbec k prvním pokusům představit danou problematiku na akademické úrovni v celé její šíři, tedy nikoli pouze jako národní tragédii Arménů, ale jako proces likvidace všech křesťanských komunit Osmanské říše,“ jak uvádí autoři v Úvodu.
Autoři Michal Řoutil, Petra Košťálová a Petr Novák otázku systematicky studovali nejenom na základě současných poznatků, ale i na základě archivních a dobových dokumentů. Jejich výklad je také protkán osobními vzpomínkami přeživších nebo dobovou knižní produkcí. Bez mála osmi set stránkové monografie je čtivá nejen díky obsahu, ale i díky velkému počtu fotografií, map či přetisků obrázků, portrétů i dobových karikatur.
Cílem knihy bylo „popsat průběh, mechanismy, aktéry, oběti a důsledky této tragédie.“ Proto si autoři nejprve všímají postavení a role křesťanů všech tří národnostních skupin v Osmanské říši od poloviny 19. století do roku 1914.
Poté autoři velmi podrobně předloží faktografický popis systematické likvidace arménských, asyrských a řeckých křesťanů. Zde si všímají chronologie systematické likvidace, tedy vedle důvodů i konkrétních postupů. Vedle toho mapují i geografické pohyby deportovaného obyvatelstva a popisují život v koncentračních táborech.
Ve třetí části se autoři zaměřují na mapování následků tragédie a životu po katastrofě. Zde se věnují nejen životu v diaspoře, ale i následným politickým otázkám (systematickému popírání arménské genocidy, asyrské otázce či řecko-tureckým vztahům).
Přínosná je i čtvrtá část, kde se autoři snaží předložit kontext. Všímají si role Kurdů a císařského Německa v katastrofě, srovnávají genocidu s židovským holokaustem, nebo se zastavují u recepce katastrofy v literárním, divadelním, filmovém či výtvarném umění (nejen operu Řecké pašije Bohuslava Martinů či román Čtyřicet dnů Franze Werfela).
V doslovu se autoři hlásí k současnému evropskému myšlenkovému proudu, který chce podpořit poznání minulosti ožehavých otázek, o kterých se dříve pochybovalo, nebo se zpochybňoval jejich význam. „Nejedná se tak pouze o záležitost historiografie, ale spíše o otázku morální, společenskou a politickou, protože hluboce ovlivňuje nejen identitu samotných protagonistů, ale – a to především – identitu několika generací jejich potomků.“
Vzácná kniha, která burcuje naše svědomí, abychom nezavírali oči nad údělem trpících, i když vzdálených. Jde o kroniku života, který je silnější než smrt.
Lukáš Nosek - Katolický týdeník 32/2017, Perspektivy, s. 9.
Dan DRÁPAL:
Autoři Michal Řoutil, Petra Košťálová a Petr Novák dali dohromady pozoruhodné dílo. Kniha Katastrofa křesťanů má podtitul Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši 1914-1923. Těmito daty se nenechte mýlit. V knize se dočtete o tom, co předcházelo masakrům v uvedených letech – kniha vás uvede do dějin Turecka v devatenáctém století i v letech těsně před vypuknutím první světové války. Je to pozoruhodné dílo, a jsem přesvědčen, že nejen z hlediska českého čtenářstva.
Domnívám se, že takto zevrubné pojednání tématu likvidace křesťanů v Osmanské říši a následně v Turecku je patrně ojedinělé i v celosvětovém měřítku. Všechna tvrzení jsou pečlivě doložena citáty z dobových materiálů. Vlastní text knihy má 556 stran, doplněných o 92 stran poznámek. Seznam použité literatury vydal na 48 stran. Kniha je vybavena celou řadou pozoruhodných ilustrací, běžnému laikovi těžko přístupných mapek a fotografií.
Masakry křesťanů, které vyvrcholily během první světové války a těsně po ní, nebyly v Osmanské říši žádnou novinkou. O Osmanské říši se někdy říká, že byla tolerantnější než křesťanská Evropa, a jako doklad se zpravidla cituje, že v Osmanské říši našla útočiště řada Židů, vypovězených roku 1492 ze Španělska. Že se jedná spíše o legendu a jakýsi optický klam, mi došlo, když jsem překládal knihu Ibn Warraqa Proč nejsem muslim, která tuto anomálii dává do správných proporcí. Skutečností ovšem zůstává, že někdy vládl v Osmanské říši po dlouhá období relativní klid a mír, a že jednotlivé komunity (v osmanské říši se jim říkalo millety) se mohly spravovat podle svých vlastních zvyklostí. Ještě v devatenáctém století platilo, že arménský millet byl považován za státotvorný a relativně neproblémový. Arméni sídlili zejména na východě dnešního Turecka a pod Kavkazem – na území mnohonásobně větším, než je současná Arménie. Kromě toho ale sídlilo mnoho Arménů i v tehdejším hlavním městě Istanbulu, kde patřili k elitě. Mnozí arménští intelektuálové 19. století neusilovali o samostatnost Arménie a viděli svou budoucnost v rámci mnohonárodní Osmanské říše. Kniha zachycuje určité napětí, které panovalo mezi arménskou elitou ve velkoměstech a prostými arménskými rolníky na východě země.
Přesto už v 19. století (jako ostatně ve všech staletích předchozích) docházelo čas od času k masakrům. Českého čtenáře možná překvapí, že vydatnou měrou se na nich podíleli i Kurdové, jejichž postavení bylo tehdy zcela jiné než dnes. Mezi zemědělskými Armény a bojovnými Kurdy panovalo napětí – a Arméni většinou tahali za kratší konec.
V Osmanské říši žili kromě Turků a Arabů tři početné křesťanské menšiny – Arméni, Řekové a Asyřané, a dále početná menšina židovská. Křesťané tvořili více než čtvrtinu obyvatelstva říše. V dnešním Turecku je křesťanů méně než 1 procento. Vidíme tedy, že v současnosti probíhající likvidace křesťanů v blízkovýchodních zemích má nač navazovat.
Musím se přiznat, že některé stránky jsem nedokázal nepřeskočit. Kniha totiž dokumentuje neuvěřitelné ukrutnosti, jichž se Turci, případně Kurdové dopouštěli na uvedených menšinách.
Autoři se ovšem neomezují na popis událostí. Hledají vysvětlení, co k nim vedlo. Uvádějí nás do smýšlení tureckých politiků – i do smýšlení církevních a intelektuálních představitelů postižených národů.
Zajímavé je, že židé na tom byli o něco lépe než křesťané. Jak Turecko sláblo, snažily se evropské státy zasahovat do jeho vnitřních záležitostí – a občas i chránit křesťanské menšiny. To mělo ovšem patrně nezamýšlený efekt: příslušníci křesťanských menšin začali být vnímány jako agenti nepřátelských mocností. Židy nikdo takto nehájil, a proto za „agenty Západu“ považováni nebyli (viz str. 40). Tato skutečnost byla možná i za přátelstvím mezi Tureckem a Izraelem, které skončilo až během vlády současného prezidenta Erdogana. Autoři dále píší, že evropské mocnosti vzbuzovaly někdy v křesťanech v Osmanské říši nerealistická očekávání, což těmto křesťanům nakonec hodně ublížilo (str. 48).
Kromě popisu událostí a vysvětlení, proč k nim došlo, obsahuje kniha i cenné informace o tom, jak se vyvíjel život zbytků menšin v Turecku poté, co největší vlna vyvražďování opadla, a jak se jednotlivé národy – Turci, Řekové, Arméni aj. – vyrovnávaly s touto tragickou minulostí. Se zájmem jsem četl zejména kapitolu o tom, jak se s genocidou Arménů vyrovnávali a dodnes vyrovnávají turečtí intelektuálové.
Kniha dále obsahuje kapitoly pojednávající o tom, jak se o událostech v Osmanské říši psalo v dobovém českém tisku a jak se masakry jednotlivých národů promítly do umění – do literatury, výtvarného umění, ale i do filmové produkce.
Knihu považuji za naprosto jedinečné dílo, které splňuje veškeré nároky odbornosti, a přitom je psáno velmi čtivě. Předpokládám, že ve svém oboru sehraje podobnou úlohu, jako např. Masarykovo dílo Rusko a Evropa nebo Poválečná Evropa Tony Judta.
Největší zásluhu na vzniku této knihy má nesporně Mgr. Michal Řoutil, Ph.D. Michal Řoutil původně vystudoval rusistiku (na Filosofické fakultě UK) a později ještě kurz syrské aramejštiny na Katolické teologické fakultě UK. Věnuje se problematice Blízkovýchodních křesťanů a je podle všeho největším odborníkem na toto téma.
PhDr. Petra Košťálová, Ph.D. vystudovala etnologii a historii a věnuje se zejména arménskému jazyku a kultuře. Vydala již řadu publikací na toto téma a rovněž překládá z arménštiny.
PhDr. Petr Novák, Ph.D. vystudoval historii a politologii na Filosofické fakultě UK a věnuje se zejména ruské a sovětské zahraniční politice a dějinám Blízkého východu a Turecka.
Zdroj: krestandnes.cz
Zdenko Pavelka
Dnešní rychlá média a sebepotvrzující, do sebe zahleděný charakter informací a názorů na sociálních sítích razantně zatahují oponu nad dějinami. A tak minulé chyby i tragédie mají mnohem větší sklon k opakování, jejich důsledky pak ovšem v přímých přenosech. Tohle mě napadalo nad vynikající knihou Katastrofa křesťanů s podtitulem Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši 1914–1923. Je to mimořádně objevné vyprávění o tom, co se dělo před sto lety na Blízkém východě, které nemilosrdně odkrývá podobné omyly a pokrytectví dnešních evropských politiků.
Politici turečtí celou dobu po dnešek ostře protestují, když tehdejší počínání Turků kdokoli označí za genocidu. Fakta jsou ale neoblomná. Katastrofa křesťanů je důkladným, čtenářsky strhujícím svědectvím o tom, že v Malé Asii se před sto lety odehrál předchůdce holocaustu. A že politické, ekonomické a náboženské pozadí mělo vyvražďování ne-Turků a nemuslimů téměř shodné rysy s budoucím nacistickým konečným řešením židovské otázky.
Souvislost tragédie Arménů, Asyřanů a Řeků v tureckém prostoru s Německem je mnohem závažnější, než se obecně ví. V knize Katastrofa křesťanů se dočtete, že císařské Německo prokazatelně drželo nad tureckým vražděním patronát. Němci svému tehdejšímu spojenci pomáhali hlavně s armádou nejen logisticky. Zastávali velitelské funkce a například německý generál Liman von Sanders organizoval druhou vlnu vysídlování Řeků z pobřeží Egejského moře. Nebo taková personální shoda: příští protektor v Čechách a na Moravě von Neurath sledoval jako diplomat-pozorovatel operace proti Arménům. Pozdější velitel Osvětimi Höss se už jako šestnáctiletý v Anatolii a jinde účastnil bojů.
Příběh turecké genocidy nejen Arménů, ale i Asyřanů a Řeků, je pozoruhodným dokladem štafety zla. Jednou založené žije jako špatně uhašený lesní požár, vyšlehne znovu, nečekaně hlavně pro ty, kdo na předchozí plameny zapomněli.
Podle očitých svědectví se zabavené kovy z arménských domácností a obcí vozily za 1. světové války do Německa na výrobu zbraní. Asi nejotřesnějším zjištěním je postoj křesťanského Německa, ale potažmo celé tehdejší Evropy: křesťany v Turecku hodili tehdejší politici přes palubu. Jak si na to nevzpomenout v souvislosti s nedávnými postoji k Srbům v Kosovu, ale i při ostrých výrocích některých dnešních západoevropských činitelů na adresu středoevropských vlád, které upozorňují na rizika administrativního přístupu k uprchlické vlně a odmítají se podílet na migračním sociálním inženýrství. Stará poučka zní: Kdo se nepoučil z minulosti, je odsouzen chyby opakovat.
Mimořádnou knihu Katastrofa křesťanů s podtitulem Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši 1914–1923 napsali Michal Řoutil, Petra Košťálová a Petr Novák, vydalo ji nakladatelství Pavel Mervart.
Knižní pól, Český rozhlas 3 - Vltava, 17. 6. 2017
